My zimomřiví tvorové to nemáme v životě vůbec jednoduché. A víte, proč? Ano, hádáte správně – protože je nám furt zima.
Nedokážeme někomu na povel připravit vroucí uvítání, natož ho počastovat hřejivým objetím. Musíme zbytkovým teplem šetřit a při jeho nedostatku nenápadně parazitovat na teplejších jedincích, kteří se ocitnou na dosah.
Ani naše okolí tuhle zimní choulostivost nepřejde bez povšimnutí. (Koneckonců, kdo se má pořád vymejšlet s originálními dárky na Vánoce a k narozeninám, že jo.) Takže jednoho dne zjistíme, že jsme zavaleni elektrickými dečkami, elektricky vyhřívanými botami, mašinkami emitujícími infračervené záření, trojemi papučemi z ofčí vlny, vlněnými ponožkami, šálami všech délek a materiálů (a stejně nosíte jenom ty dvě, které jste si koupili ve Vietnamu), rukavicemi, termoprádlem a pěti druhy hřejivých polštářků (které jsme jednou použili a pak už jsme ty ztuhlé bloky byli líní roztápět). A díky této zásobě termální energie dokážeme v zimním období hibernovat.
Já se navíc řadím do podkategorie „zimomřivec disponující nedostatečnou zásobou tělního tuku„. Stačí závan studeného větru a začnou mi jektat zuby. (Jednou jsem se nechala naverbovat jako vzorek pro výzkum kardiovaskulárních chorob, jehož součástí bylo i měření tělesného tuku. Doktor mi zalichotil, že podle výsledného poměru tuku a svalové hmoty by mě spíš tipoval na chlapa. Pořád ale podezírám svoje jedničky, že mi snížily procento tuku a znevážily tak mou feminitu.)
A co my zimomřivci milujeme nade vše? Ano, teplo. Horko. Vroucí vodu. Popáleniny 1. stupně. Roztopenou troubu. Zapnutý sporák. Rozpálený radiátor. Spálené jídlo. Fén zapnutý na maximum. Horkou čokoládu s chilli. Logo Zlatých Polomáčených. Horkokrevné lidi. Napařování. Sauny. Termální bazény. Thajsko. Léto. Slunce.
Takže si dokážete představit, jak s blížícím se létem netrpělivě kontrolujeme předpověď počasí a kvitujeme s povděkem každou teplotní dvoumístnou cifru. Až jednoho dne můžeme konečně doma vypnout topení a vychumlat se z přítelova svetru, který tajně nosíme, když není doma. Pokosíme houštinu na nohách revoluční cukrovou depilací (moje bolestivá recenze je tu), nahodíme šaty, které se přes zimu dusily v krabici, a rozkopneme dveře domu s pocitem, že dnes nám svět padne k nohám.
A svět nám padne k nohám oslněn a oslepen tou záplavou světla, které naše mrtvolně bledé kejtičky odrážejí.
Tedy, nejsem vyloženě příznivec „rožnění pro rožnění“, typu smažba na pláži od klekání do klekání, kdy nejnáročnější aktivitou je usrknutí mojita a koupě předražených cetek od „chodících stánků“ (znáte ty černoušky a Bangladéšany z italských pláží?). Řekněme, že ráda využívám čas v teplých měsících na maximum, takže přesouvám většinou aktivit ven. Když jsem erasmovala v Itálii, doma jsem se vyskytovala sporadicky, zato v místním parku už mě znal osobně i pod mou přezdívkou každý králík, protože jsem tam bohulibými činnostmi zabíjela polovinu dne. Učila jsem se do školy, četla knihy, psala deník, kreslila a u toho se vyhřívala a doháněla barvu průměrné italské pokožky.
Nepatřím k takovým těm severským typům dívek s téměř bílými vlasy a porcelánovou tvářičkou, které chytají na slunci jedinou barvu, a to „humrovou červeň“. Jsem ten fototyp, kterého paprsky vybarví do nazlátle hnědé, což ovšem automaticky nevylučuje fototyp: „Ty jo, já su ale debil, asi jsem se měla namazat.“ Je pravda, že v posledních letech a létech jsem se opékala intenzivněji, protože jsem experimentovala se slunečním tetováním (ve zkratce se potetujete hennou a pak si obrazce několik dní vypalujete na slunci do kůže. Slyším, jak dermatologové ječí hrůzou.).
Nicméně mě tento rok začala sžírat otázka kvalitního patladla, kterým se před letošní barbecue namarinovat. Když jsem byla malá, zajišťovalo opalovací krémy eMko a nám všem bylo pochopitelně šumák, co jsme na sebe naplácali. S první výplatou, se kterou jde ruku v ruce i velká zodpovědnost, mi logika šetřílka poradila koupit to nejlevnější, hlavně ať ta lahvička hezky vypadá a voní to po kokosu. A šup tam s opalovákem od DéeMka za necelých 100 káčat.
Ano, tyhle kožní chemické koktejlíky fungují, o tom žádná. Ty s vyšším faktorem se možná hůř roztírají a ty levnější či s nižším faktorem vám autenticky zprostředkují táborák (víte, jak se nad ohněm opékají špekáčky, až z nich se syčením odkapávají nenasycené mastné kyseliny? Jediný rozdíl je v tom, že při opalování to nesyčí tak hlasitě.). Ale chytíte vytoužený bronz. A taky vstřebáte pár zajímavých chemických látek. Převážně karcinogenních.
A tak jsem po konzultaci pana Googla udělala šťáru v drogeriích a lékárnách, vyselektovala nebio věci, opalováky s chemickými filtry a ty nad 300 káčat a z téhle jednoduché rovnice mi vylezlo 20 SPF rakytníkové opalovací mléko od Alverde s minerálními filtry.
V hlavě mi vířily všechny argumenty pro a proti minerálním filtrům:
- Jsou zdraví bezpečnější, obsažené částečky v podstatě odráží slunce jako miniaturní zrcadýlka. (To zní fajn.)
- ALE některé, třeba zrovna Alverde, obsahují nano částice. A ty taky nejsou olrajt, protože se nám „dostanou pod kůži“ a vědci se ještě nestihli dohodnout, jestli to s námi nějak negativně zacvičí. (Aha. To je blbý, ne?)
- ALE zase jsou spolehlivé a nemusí se nanášet dvacetkrát za den. (Paráda! To mě nikdy nebavilo.)
- ALE dost špatně se roztírají, zanechávají bílý film a špiní oblečení. (Sakra! Si dělaj srandu?)
- ALE… tenhle voucher na nákup ve Vaňkovce musím co nejdřív uplatnit, takže konec diskuze. (Pravdu díš.)
A tak se alverďácká oranžová lahvička ocitla na mojí poličce a hned druhý den i na mojí koži. Dala jsem si dvě hodinky na sluníčku a poznatky o opalovacím krému bych mohla shrnout asi následovně:
- Voní hezky. Ne, ne jako Jihlavanka. Tak trochu lékořicově. Žádná damašská růže, provensálská levandule nebo jasmín kdovíodkud.
- Spolehlivý betonový kryt. Musím dát za pravdu hlasům, které znepokojuje horší roztěr. Jde to ztuha. Trochu pomůže krém naředit třeba kokosovým olejem, ale tělo i tak zůstane márnicově našedlé. Samozřejmě vás vaše rodina i přítel budou nenávidět, kdykoliv k nim přistoupíte s prosebným pohledem, psíma očima a zakňučením, jestli by vám prosííím nenamazali záda. Protože ta tekutá omítka jim zůstane na dlaních, dokud ji neodstraní kombinací jaru, ředidla, vlhčených ubrousků a pár jadrných výrazů.
- Chrání perfektně. Možná až příliš. Protože s tímhle frajerem se nespálíte, ani kdybyste seděli na povrchu slunce. Pro stoupenkyně asijského kultu vybělené krásy fajne záležitost, ale pro mě frustrující. (Jo, přiznávám, že mi to nějak nesecvaklo, že „minerální filtry = bílá je nová hnědá“.) ALE s odstupem času to přestávám vidět tak černě a věřím, že ho v parných létech ještě upotřebím.
- Jak se to do čerta má potom smejt?! Jar, ředidlo a nadávky nezkoušejte, přebytečná běloba se dá odstranit šetrněji. Třeba pomocí vlhčených ubrousků nebo namokřených vatových tamponů pokropených pár kapkami oleje, což vytvoří perfektní odličovací emulzi. Poklad je třeba kokosový olej nebo hydrofilní odličovací olejíky od Saloos (když vám není líto šmudlat s nimi celé tělo). Tím se pokožka zároveň hezky promastí, což není nikdy na škodu.
Ještě to ale nevzdávám a budu pátrat dál po nějakém vhodném kompromisu. Momentálně mám vyhlédnuté opalovací mléko od Hristiny, které neobsahuje zaběhnuté minerální filtry – oxid titaničitý a oxid zinečnatý. Dost se mi taky zalíbila představa naimpregnování se oleji s vyšším SPF (recenze dokonána tu).
A jak řešíte letní grilovačky vy?