Sejde se Češka, Čech, Rumun a Ind. Zní to jako začátek anekdoty, od které můžete čekat cokoliv, jenom ne politicky korektní humor. Pravda je taková, že se tato skupina skutečně sešla, aby volnou sobotu vyplnila partičkou volejbalu. A z konverzace vyplynulo, že jelikož ještě nikdo nemáme na červencový prodloužený víkend žádné plány a všichni jsme nadšení do vysokohorské turistiky, bylo by nejrozumnější vyjet společně do rakouských Taur. Zprvu jsem se zapojení do této hurá akce bránila se slovy, že musím rodičům krmit kočku, čemuž se Rumun Alex vysmál a dodal, ať si nezapomenu spacák a karimatku.
Aby naše výprava byla zaznamenána v jakési černé skříňce, pořídila jsem tenký sešitek, který měl nasimulovat cestovní denník. Večer před odjezdem jsem slavnostně vepsala do prázdné kolonky na obalu „Rakousko“ a pod něj uvedla účastníky tohoto hurá-zájezdu: Katka, Vašek, Alex a Somesekhar. Není snad nutné doplnit, kdo z nás čtyř byl onen Ind.
Když mě ráno kluci naložili do auta i s mou krosnou a zásobou sójového masa na čtyři dny, pochlubila jsem se jim deníkem. Alex uznal, že to není špatný nápad. Pak mi vytrhl propisku, přeškrtl slovo Rakousko a místo toho napsal…
„Slovinsko? My jedeme do Slovinska?“
„Menší změna plánů. V Rakousku má do konce týdne pršet,“ pronesl s klidem zenového mnicha.
Po několika hodinách, které jsem z velké části proklimbala (jak dokazuje velké množství nepříliš lichotivých fotek, které pánské osazenstvo pořídilo), jsme dorazili do kempu v Kranjske Goře. Abychom rozhýbali těla ztuhlá dlouhým sezením, začali jsme stavět stan, s čímž nám přišlo asistovat notně opelichané zvíře s parohy, které jsme pracovně nazvali „sob“.
Stan nebyl z největších. Když jsem se pokoušela usnout s připaženými rukami a za kakofonického chrápání zbytku výpravy, zalitovala jsem, že radši nespím pod širákem, třebaže se kempem potuluje podezřelý sudokopytník.
Další den ráno jsme naplánovali první výlet, který byl do deníku zaznamenán následovně:
3. července – Výstup na Malou Mojstrovku ve třech
Po překonání prvního převýšení začal Some projevovat známky fyzické únavy a mrzoutství. Když jsme dorazili k ostře se zvedajícímu pásu skal pobitých ocelovými lanky a kolíky, Some zakňoural, že vlastně trpí na závratě a že na nás raději počká u auta.
Náš česko-rumunský trojlístek pokračoval dál, i když nám chybělo základní vybavení na ferraty, jako helma, karabiny a pud sebezáchovy. Malou Mojstrovku jsme ale nakonec pokořili a na vrcholu nepřimrzli i díky turistům z Nového Jičína, kteří s sebou na procházku vzali slivovici a byli ochotní se o ni podělit. Somemu patřil náš obdiv, protože vydržel čekat u auta téměř tři hodiny a nezaběhl se mezitím k jinému páníčkovi!
Na další den jsme naplánovali výstup na Triglav s těžkými krosnami a přespáním v bivaku. Some zprávu o výstupu na nejvyšší vrch Slovinska přijal až překvapivě klidně. Nato jen tak mimochodem prohodil, že jede do Lublaně a že nám přeje příjemný sebevražedný výlet. Alex po jeho odchodu vzal deník a s temným brbláním přeškrtal Someho jméno v kolonce účastníků. Tím byl Ind symbolicky vyloučen z našeho klubu turistů.
4. července – Na Triglav a dolů během 12 hodin
Od Alžijev domu dlouho strmě stoupáme po přírodních schodech. Alex a Vašek supí a v přestávkách, kdy se jim podaří popadnout dech, nadávají jako špačci. Mě nařkli z dopingu, protože jsem si vzala láhev s iontovým nápojem a v dobrém rozmaru klusala asi kilometr před nimi. Tedy jen dokud jsem nenarazila na horskou kozu, která nám zahradila cestu. Když jsem se k ní přiblížila v přesvědčení, že se zvíře lekne a prchne, koza zaječela a já úlekem taky, jen o oktávu výš. Kluci se mohli smíchy potrhat a Alex tenhle duet vzpomínal a parodoval ještě mnohokrát během následných dní (a měsíců).
Po několika hodinách nebezpečných ferrat a několika litrech prolitých slz a potu jsme stanuli na Triglavu. Za odměnu jsem si dopřála štědrou porci sójového masa, které kluci nazývali mysteriózně „Hmota“. Dlouho jsme se však na vrcholu nezdrželi, protože nám ještě zbývalo sešplhat 1400 m do údolí a čas již notně pokročil.
K těm veselejším příhodám patřil sjezd pásu sněhu v sedu obkročném na krosně a potkání druhé horské kozy. Zbytek lavíroval někde mezi myšlenkami typu „proč jsme radši nejeli do Lublaně“ a „pokryje základní připojištění i zlézání ferrat bez výstroje?“
Někdy během sestupu při okraji strmého útesu jsem se začala hlasitě modlit. Nevím, nakolik byla tahle modlitba účinná. Občas jsem ji totiž proložila zvoláním: „Do prdele!“ a: „No to mě poser!“ Ale příjemce mého výlevu byl zřejmě chápavý a neseslal na mě hejno kobylek.
Závěrečný sestup k bivaku po štěrkovitém svahu se již odehrával za tmy a Vaška inspiroval k sázce: „Kdo uklouzne a spadne, koupí zbytku výpravy pivo.“
Než jsme dorazili k bivaku, visela jsem každému po osmi škopcích.
5. července – Na skok do Bledu, kde lije jako prase
Ačkoliv byl v plánu další zabijácký výstup, podařilo se nám vymyslet dost důvodů, proč místo toho jet raději do lázeňského městečka Bled. Cestou jsme se zastavili u obřího vodopádu a pak v obřím kempu. S chatrnou historkou, že jdeme navštívit naše kamarády, jsme se vmísili mezi kempaře a hlídali si kapsy, aby nám z nich nevypadlo mýdlo a náhradní ponožky. Teplá sprcha a splachovací záchod za ten úskok stály.
Když se nám konečně v Bledu podařilo ukořistit neplacené parkovací místo, začalo vydatně pršet, takže jsme prohlídku absolvovali s karimatkou nad hlavou místo deštníku. Vašek se potom pokusil v deníku do nadpisu kapitoly vpašovat repliku z filmu „Na samotě u lesa“.
Stan jsme rafinovaně, ač ne příliš legálně rozložili v poli kdesi za Bledem a já povečeřela „Hmotu“. Alex se odvážil ochutnat, ale další sousto odmítl s tím, že by radši znovu vylezl bez ionťáku na Triglav a že jsem musela mít smutný život, když jsem tohle ochotná pozřít dobrovolně.
Další den jsme v Kranjske Goře nabrali Someho, který se vrátil z Lublaně. Byl náramně spokojený a nenechal se přesvědčit, že přišel o nezapomenutelný zážitek. Prý jsme přišli o prohlídku hezkého města a o výborný burger, který si odtam dovezl. No, proti gustu žádný dišputát.
