(Aneb když dostanete zajímavý zkušební úkol a trochu víc se do něj ponoříte…)
To plulo vesmírem a něco očividně hledalo. Však už mělo dost naspěch. Strašně se zdrželo u roztříštěné hvězdokupy, kde špatně odbočilo a narazilo na černou díru. Chybělo málo a mohlo to špatně dopadnout.
Najednou zastavilo a zadívalo se do prázdna. (Na vesmíru je dobré, že je v něm prázdnoty habaděj, takže se je vždy do čeho dívat.) Něco se tam vznášelo.
Popolétlo o pár světelných let blíž a zaradovalo se.
Tak tady by to šlo.
V temnu se pohupovala planeta. Nebyla dokonale kulatá jako ty, které vidělo na exhibici v Mléčné galaxii – tvarem spíš připomínala prázdnou misku od ovesné kaše. Ale byla pustá a prázdná, a to pro začátek bohatě stačilo.
Takže první krok bychom měli. Teď už se jenom držet instrukcí. Odkašlalo si a zhluboka se nadechlo vesmírného nevzduchu.
Budiž světlo!
Nic se nestalo.
Hm… asi v tom bude nějaký háček. Možná bych přitom mělo burácet. Jo, to bude ono. Chce to trochu dramatického projevu.
BUDIŽ SVĚTLO!
Na horním okraji misky, totiž planety, se rozsvítila namodralá světýlka. Zářila tak urputně, že brzy osvětlila celé nitro planety.
Když se to naklonilo přes světélkující okraj, tehdy teprve uvidělo, že nepracuje s nejlepším materiálem v kosmu a že to bude ještě pěkná babračka.
Na začátečníka to ale není vůbec špatné, pogratulovalo si skromně. A tu barvu světla doladím později. Tak dál. Jak to bylo? Budiž tma! Co –? Jo aha. BUDIŽ TMA!
Světlo zmizelo a planeta se opět ponořila do tmy.
Ale ne, to jsem si asi spletlo s Apokalypsou. BUDIŽ SVĚTLO! Světla na okraji opět modře zablikala.
To bylo o fous. Tak co tam máme dál? „Buď obloha uprostřed vod,“ přečetlo z poznámek, když už na ně konečně vidělo. Podívalo se do osvětlené mísy. Všude se povalovaly kameny a skaliska a sem tam nějaký písek a prach. Ale ani kapka vody.
Takže mám nejdřív stvořit vodu a pak teprve oblohu? Tady se píše, že má být obloha někde uprostřed vody. To bude vypadat divně. Třeba to můžu udělat ve dvou krocích a ono už se to pak nějak samo přeuspořádá.
BUDIŽ OBLOHA!
Planetu přiklopila jako poklice podivná hmota, která trochu připomínala orosenou pavoučí síť. Tu a tam se z některého vlákna odlepila sliznatá bublina a pomalu se snášela do nitra planety.
BUDIŽ VODA!
Cosi žlutého s mlasknutím přistálo na dně planety. To nevypadalo a ani neznělo dobře.
Trouflo si projít skrz oblohu (naštěstí se neprotrhla, jen se z ní přitom uvolnily spousty slizkých bublinek) a dolétlo k vodě, aby ji zkontrolovalo. Vodní masy nebylo zrovna moc, a kdykoliv se jí dotkla nebeská bublina (měl takhle snad vypadat déšť?), podivně se zatřásla. Vzalo kámen ze souše a hodilo ho do ní. Odrazil se od její hladiny a chvíli po ní poskakoval, než zůstal nehybně ležet. Pružila.
Správně měl proletět skrz, a ne po ní hopsat. Já vědělo, že jsem si radši mělo vzít to přepočítávání hvězd! Tohle tvoření a kreativa není nic pro mě.
Povzdechlo si, usedlo na rosolovitou žlutou hladinu a začetlo se do dalších instrukcí. „Shromážděte se vody, které jste pod nebem, na jedno místo a ukaž se místo suché.“ Rozhlédlo se kolem sebe. Souše trčelo nad vodní huspeninu požehnaně. Aspoň mi ta zvrzaná voda ušetřila čas s tvořením souše. Hm, vypadá to, že bych dál mělo na souši stvořit zelené rostliny. To už zní zábavněji.
Tak tedy… BUDIŽ ZELEŇ!
Z kamení a písku začaly rychle pučet jakési zelené chuchvalce, provazce a fraktálové útvary, které v mžiku pokryly celou souš. Několik lián se vydalo na výstup po příkré planetární stěně, nejspíš ve snaze uniknout z toho šíleného ekosystému. A pár průkopnických organismů se odvážilo vyrašit i z vodního rosolu. V každém případě byla zelená barva dobrým znamením. A časem snad ještě trochu povyrostou. No jasně, čas!
BUĎTE SVÍTILNY NA OBLOZE, ABYSTE ROZDĚLOVALY DEN A NOC!
Tak moment. MOMENT!
Ale už bylo příliš pozdě. Nebeská pavučina se rozzářila tak silným modrým světlem, že se vodní rosol začal poněkud roztékat a zelené výrůstky se s kňučením zavrtaly zpátky pod zem.
Co to je za nesmysl? Vždyť světlo už jsem stvořilo. K čemu tu budou dvě?
V tu chvíli záře pohasla.
Tak to měl být asi ten den. Ještěže jsem ho nestvořilo moc dlouhý, jinak by mi tu všechno vymřelo. To by ale znamenalo… Rychle prolistovalo zápisky. Světlo a tmu jsem mělo stvořit první den. Vodu a oblohu druhý den, zeleň třetí den a čtvrtý den… den a noc. Ehm. To by vysvětlovalo, proč mi zatím ze všeho vylezly paskvily. Mělo jsem asi nejdřív stvořit den a pak si tvoření rozdělit do několika dní a nedělat všechno naráz. Takže teď si počkám, až nastane nový den, a pak teprve budu pokračovat.
Trvalo celou věčnost, než se modré světlo na pavučinové obloze znovu probralo k životu a ohlásilo nový den. Mezitím stihla nedaleko planety zaniknout jedna hvězda a roztříštěná hvězdokupa se přeskupila a sjednotila.
To byl teda nápad. A to mám dneska tvořit jenom vodní a okřídlené živočichy. A pozemské živočichy až šestý den, to jest zítra. Když to ale udělám všechno najednou, ušetřím si to zdlouhavé čekání na další den. Zvíře jako zvíře, no ne? Ale teď honem, než padne noc:
VYDEJTE VODY HOJNOST ŽIVOUCÍCH BYTOSTÍ! BUDIŽ TAKÉ PTACTVO, KTERÉ BY LÉTALO NAD ZEMÍ!
VYDEJ ZEMĚ ŽIVÉ TVORSTVO ROZLIČNÉHO DRUHU, DOBYTEK, HAVĚŤ PO ZEMI SE PLAZÍCÍ I ZVĚŘ DIVOKOU!
Mezi zeleným povlakem se začali vynořovat nejroztodivnější živočichové. Někteří sebou mrskali ze strany na stranu, jiní skákali po jedné noze a kvíkali a někteří neměli končetiny, a tak se rozhodli, že zkusí plachtit. I ve žlutém rosolu se objevila silueta něčeho obrovského, co se podle všeho snažilo přes hmotu prokousat ven.
Tak zvířata bych mělo. Uznávám, že vypadají trochu divně. Ale to bude asi tím, že jsem nikdy nebylo výtvarně nadané. Třeba se časem vyvinou do lepšího stádia. A mě teď čekají celé dva dny odpočinku! Počkat, ještě tu mám na okraji nějakou poznámku. Skoro to nejde přečíst.
„Pak stvořil člověka, ženu a muže, podle obrazu svého.“
No nazdar. Ale snad se tak moc nestane, když tenhle bod vynechám.
Pyšně obhlédlo svoji planetu, která nyní překypovala životem. Tedy snad jen s výjimkou lián, kterým se konečně podařilo zdolat okraj planety, ale namodralé světlo je nemilosrdně zažehlo. Jejich doutnající pahýly tak trochu kazily slavnostní atmosféru.
Tenhle projekt určitě nebude hodnocen jako „velmi dobrý“, ale na prolezení to postačí. Nechám to tu dvě noci uležet a pak přijdu zkontrolovat, jak se tomu daří.
S tím uspalo své vědomí a jalo se zaslouženě odpočívat po veškeré práci, kterou vykonalo.