Žil byl jeden starý strašák, který vládl rozlehlému slunečnicovému poli.
Ptáci a ostatní zvířata se ho báli a nikdy se k němu nepřiblížili ani na krok. Děti se kamením strefovaly do jeho klobouku – starého rezavého hrnce – nebo strašáka mlátily klacky. Dospělí jen nevšímavě procházeli kolem.
Strašák nedokázal pochopit, proč se mu zvířata vyhýbají, děti ho bijí a ostatní lidé ignorují. Nikomu nic zlého neudělal. Jak plynul čas, strašáka se zmocnil hluboký smutek.
Jedno sychravé podzimní ráno na jeho dřevěné rameno usedla malá vrána.
„Ty se mě nebojíš, vráno?“ zeptal se podezíravě.
„Vůbec ne,“ odpověděla a poposkočila směrem k jeho slaměné hlavě. „Ze smutku strach nemám.“
„Nech mě na pokoji, hloupá vráno!“ rozkřikl se na ni zlostně.
„A jak dlouho bych tě měla nechat na pokoji, než se začneš cítit znovu osaměle?“ Strašák neodpověděl.
„Pozorovala jsem tě každý den,“ pokračovala vrána. „Zvířata se u tebe nikdy nezastavila na kus řeči, protože jim příliš připomínáš člověka. Lidé si tě nevšímají, protože nevypadáš dostatečně lidsky. A děti se ti posmívají a bijí tě klacky, protože jsi bezbranný.“
„Ale co s tím můžu dělat? Strašit je můj úděl, moje životní poslání, smysl mého života. A teď riskuji, že o něj přijdu. Kdyby majitel pole viděl, že s tebou mluvím, hned by se mě zbavil, protože bych mu byl k ničemu.“
„My vrány máme také nesnadný život. Děti ve školách se učí, že jsme hloupé, sobecké a ošklivé. Lidé staví strašáky, jako jsi ty, aby nás udrželi co nejdál od jejich polí. A přitom se chceme jenom najíst a nakrmit naše mláďata. Nikdy jsme nechtěly úmyslně páchat škody, a přece nás všichni nenávidí.“ Strašák pookřál.
„Pokud ti to udělá radost, můžeš přiletět každý den v podvečer a sednout mi na rameno. Majitel tě neuvidí a můžeme se povídat až do svítání.“
Vrána souhlasila a každý den po západu slunce se vrátila a usadila se mu na rameni. Vyprávěla mu o krajinách, které vídávala shora, a strašák ji na oplátku nechal sníst všechna slunečnicová semínka, která našla na zemi.
Když se podzim nachyloval ke konci a pole pokryla první jinovatka, vrána přilétla, aby se rozloučila, protože její hejno se stěhovalo za potravou do teplejších krajin.
„Nechci, abys mě opustila,“ posmutněl strašák. „Čekat na tebe každý den se pro mě stalo novým smyslem mého života.“
„Tak počkej na jinou vránu, která bude natolik statečná, že usedne na tvé rameno navzdory tomu, co si o tobě myslí celý svět. Takhle nebudeš plýtvat časem,“ a podívala se mu zpříma do knoflíkových očí. Pak zamávala černými křídly a zmizela v temnotě.
„Děkuji ti, moje milá vráno. Vím, že máš pravdu,“ zašeptal do noci.
A s úsměvem na tváři čekal na východ slunce.