CO VĚDĚT O THAJCÍCH

Poznávat místní v dané zemi tak nějak patří k cestování. A pod poznáváním místních si nepředstavujte to, že dva týdny hnípete u bazénu v luxusním hotelu a za tu dobu přijdete do styku s jednou mrzutou pokojskou, ospalým recepčním, taxikářem, který vás sprostě ošidil, a letištní kontrolou. Spíš mám na mysli poznávání místních v jejich přirozeném prostředí. Když se vás nesnaží utáhnout na uvařené nudli jen proto, že jste cizinci, kteří v jejich zjednodušené představě chodí se šrajtoflemi dokořán a utrácejí jak diví.

Schválně, teď zalovte ve vašich skromných znalostech z internetu a denního tisku. Co jako průměrný Evropan víte o Thajcích?

 

Mně se vždycky okamžitě vybavilo jediné – Anna a král. Jo, takový ten slaďoučký, protibritský film plný slonů, polygamie a thajských dětiček. A hned vzápětí mi naskočí představa jakési bezejmenné Thajky se zatraceně urejpanými chodidly, která Téčku k narozeninám zvalchovala hřbet, takže se z masáže odplazil polomrtvý. Mužská populace zřejmě fantazíruje o podobném zážitku a pár jich kvůli tomu nakonec podnikne cestu do Thajska, nejlépe těsně před svatbou, ale nečekají, že to skončí jenom u masáže. Uhm. Tak tedy… kdežejsemtoskončila…

 

THAJSKO, ZEMĚ ÚSMĚVŮ?

Thajsko se s oblibou nazývá „zemí úsměvů“. Za sebe bych tak spíš označila Japonsko, protože ne všichni Thajci na potkání se na vás budou uculovat. Na pár náladových po cestě taky narazíte. A já se jim nedivím. Nebo vám by snad bylo do smíchu po celodenní šichtě u rozpálené plotny? Ve třiceti šesti stupních? Každý den? Včetně víkendů? Bez příplatků za přesčasy, třináctého platu a příspěvku na sociální a zdravotní? Ha.

Já měla štěstí, protože jsem poznala pár výjimečných Thajců. Jedna slečna, která pracovala v hostelu, mě a mou spolubydlící zavezla na vzdálenou autobusovou stanici, kde s námi čekala téměř hodinu do našeho odjezdu – nohy jí žrali moskyti a ona nám ještě v automatu koupila svačinu na cestu!

 

Ke konci pobytu jsem ale začala mít plné zuby jedné věci – neustálého smlouvání u stánků a v tuktucích. Váš nepokrytý slovanský vzhled a dlouhé nohy vám možná zajistí popularitu na italském jihu a z toho plynoucí výhody (= kopeček zmrzliny navíc, pytlík oliv k nákupu dvou rajčat zdarma, žádost o ruku atd.), v Thajsku vás však automaticky hodí do škatulky s velkou nálepkou „bohatý bílý cizinec“ a podle toho se k vám i budou chovat. Takže máte smůlu, všechno pro vás bude dražší, ať už jste ve smlouvání bažant, nebo ostřílený mazák. A za sebe musím uznat, že předem domluvená cena vždycky platila a těch několik málo taxíků s taxametrem, kterými jsem byla nucena jet, neobjíždělo Bangkok třikrát dokola.

(Na druhou stranu, nomádi, kteří se v Thajsku rozvalí na chodník a před sebe pověsí ceduli, že cestují a potřebují peníze… ti by se měli zastydět a jít si kleknout na hrách do kouta. Jen osobní urejpaná poznámka.)

 

Nejvíc jsem si asi oblíbila malá thajčátka. Jejich reakce jsou totiž nejbezprostřednější a úsměv nefalšovaně upřímný a kouzelný. Pokud ovšem ubohým malým thajčankám nenavrší na obličej make-up, řasenku i oční stíny a nevytvoří z nich krapínek strašidelné příšerky. (Ještěže je ta fotka rozmazaná.)

 

DOBRÉ MRAVY

Nejsme na americkém venkově, takže i tady se vyskytuje pár pravidel, kterých byste se měli držet, aby se na vás Thajci nemračili.

1. 1. Hezky pozdravte. Začněte tím, že se naučíte waiovat. Wai je takový roztomilý způsob zdravení a děkování, kdy spojíte dlaně ruk zhruba na úrovni brady, tak trochu jako při modlitbě. Když se vám tohle podaří vyprodukovat, přidejte ještě druhý krok a ukloňte se – ne však celým tělem jako Japonci, ale jenom horní částí. A když vám to ještě bude málo, přidejte: „Savat dý khá/khrá“ („dobrý den“) nebo „Kób khun khá/khrá“ („děkuji“). Pokud jste nebo se cítíte být žena, přidáváte koncovku „khá“, v opačném případě dodejte „khrá“. Jednoduché, ne?
   2. Přioblečte se. Jdete do watu, neboli thajského buddhistického chrámu? Tak se přioblečte, protože upnuté kraťásky a vyzývavé topíky vidí Budda nerad. Proti upocenému turistovi, jehož tričko zachrání už jenom odstředivka, očividně nic nemá.
   3. Ovládejte emoce a libido. Cestujete ve dvou a ten druhý z páru není plyšový/-á? Tak se na veřejnosti moc vášnivě nemuckejte, protože z vás budou místní rozčarovaní. Držet se za ruce můžete, být k sobě přilepení jako mořské slávky ne. A když už jsme u toho, pokuste se tohle pravidlo aplikovat i v naší eMHáDě. (Hlavně když stojím namáčknutá vedle vás a předstírám, že tam nejsem a ty mlaskavé zvuky neslyším.)
   4. Ovládejte své končetiny. Jste příliš žoviální turista? Ovládněte svůj temperament zavčas, abyste třeba v rozmaru nepoložili ruku Thajci na hlavu. Hlava je totiž nejvyšší částí těla, tudíž tomu druhému moc respektu neprokazujete. (A abych pravdu řekla, tohle vadí i mě.) Stejně jako v arabských kulturách se vyhněte ukazování chodidel, protože i to vás klasifikuje jako necivilizovaného, arogantního barbara ze západu.
   5. Nezesměšňujte královskou rodinu. Portréty krále a královské rodiny najdete doslova na každém rohu. Lidé je upřímně milují, takže pokud na jejich adresu nemístně zažertujete, bude vás to šeredně mrzet. Nevyválí vás v dehtu a peří, ale minimálně se na vás budou mračit. A takový mračící se Thajec, to není pěkný pohled.
   6. Nezesměšňujte Buddhu. Dejme tomu, že cestujete s plyšovou Ofcí. Nestelte ji Buddhovi za každou cenu na hlavu. Místo toho jí radši objednejte talíř Pad Thai a vyblejskněte ji s ním. Bude rád Buddha, Thajci a hlavně Ofce.
   7. Mějte úctu k mnichům. Mnichy v Thajsku nemůžete nepotkat. Jejich žlutá roucha na vás budou svítit na trzích, kde žehnají trhovcům, než si nakoupí trs banánů. A samozřejmě ve watech. Nebo jak si smartfouny fotí sochu ležícího Buddhy. Mou úctu si jednoznačně vysloužili tím, že mě jeden z nich hrdinně zachránil před toulavými psisky, která se mě se štěkotem jala pronásledovat po dvoře chrámu a bylo evidentní, že touží trhat a sápat. Neprůstřelný mnich, který zrovna opodál zametal listí, ke mně přichvátal, schoval mě za sebe a koštětem smečku zahnal.