Nevím, jestli jste už někdy zkoušeli najít informace o průměrných cenách potravin v nějaké zemi jen za pomocí internetu. V nejlepším případě se vám podaří vygooglit tabulku s cenami za chleba, mléko, máslo, kávu a rajčata. Což má v případě Japonska výpovědní hodnotu -5, protože tohle NEJSOU tradiční japonské potraviny. Takže budou logicky stát co? No přece balík. Vy potřebujete znát průměrnou cenu udonu, tempury, onigiri a moči. A samozřejmě čokolády a banánů. (Jste snad chtěli měsíc vydržet bez banánů a čokolády? Vzpamatujte se.)
O japonském jídle bych vydržela mluvit hodiny a dokázala o něm popsat desítky stran. Je na hony vzdálené českému vepřo-knedlo i slovenským haluškám. Rozhodně líp vypadá. (Dejte Japoncům jablko a nůž a oni vám ho během dvou minut nakrájí a načančají tak, že může odjet rovnou na výstavu.) A i přes použití nejroztodivnějších ingrediencí, které mají chapadla, ploutve či neobvyklý počet končetin, očí a ústních otvorů, jim z toho vždycky vyleze něco skvostného. Někdy i dost divného. Často je to cukrkandlově barevné a kouká to na vás nebo se to alespoň retardovaně usmívá. A největší dobrodružství na tom celém je, že kvůli absenci anglických popisků většinu času netušíte, co vlastně posíláte do trubek. Hodně štěstí, vegani, celiaci a alergici na sóju a mléko.
NĚCO VĚTŠÍHO DO TEŘICHU
PEČIVO V ČR jsem se konzumaci pečiva striktně vyhýbala, protože proč? Protože lepek a bílá mouka a prázdné kalorie a následný kvasící proces v trubkách a přehuštěná pneumatika.
V Japonsku mě klasická kontinentální snídaně zastihla nepřipravenou, neboť jsem se psychicky připravovala na miso polévku a tofu sedm dní v týdnu. Jenže ono ne. Bez otoustovaného chleba, rolované vaječné omelety, džemu a napůl shnilých banánů se neobešla žádná snídaně. (Pamatujete si ještě, jak se dají uspořit kačky na přezrálém ovoci? Náš kuchař Kazu taky rád šetřil.) Mně po měsících moučné abstinence chutnal toasťák ukrutně moc, nejvíc neopečený, pěkně napufňaný a měkoučký, mírně vánočkoidně nasládlý… uehummm… Hádám, že mouka a droždí byly dvě z celkem třiceti ingrediencí a přitom figurovaly až na posledním místě celkového složení, ale za ta zalepená střeva to stálo! Po krajíci šumavy nebo rohlících se tu neobtěžujte poptávat, regálům tu totiž panuje balený toasťák, maximálně šmrncnutý otrubami nebo rozinkami jako úlitba nutričním tabulkám. A vedle něj složením a chutí podobné houštičky a buchtičky. Všechno to chutná skvěle, ale nenechte svůj žaludek si příliš zvyknout, pokud se nechystáte budovat kariéru sumo zápasníka.
ONIGIRI Zatím v každé zemi, kterou jsem navštívila, se mi podařilo najít takové jídlo, které jste ochotni pozřít na snídani a nevadí vám jeho konzumaci zopakovat kdykoliv během dne. V Guinesslandu a Fish&chipslandu takhle zabodoval hummus. V Phobolandu pho bo. V Padthailandu – není možná – pad thai. V Singapuru cokoliv cenově za méně než sto korun. V Makarónii cokoliv.
Sušiland vnesl do mého šedého života světlo jménem onigiri. Ve středu těchto trojúhelníkovitých (někdy i zaoblených) rýžových sendvičů zabalených v nori řase na vás čeká skromná náplň z tuňáka, lososa, řas, umeboši (extrémně slané nakládané švestky) nebo čehosi ajtakrajta! pálivého. Ty chuťově nejlepší vám z kapsy vytáhnou 110-150 jeníků/kus a čekají vás v 7-Eleven a jemu podobných nonstopech. (V supá jsem dokonce vychytala akci 65 jeníků/kus, ale ty byly chuťově krapínek unylé.) Poučte se z mých chyb a nikdo se při vašem obědě nebude ušklíbat. Vždycky jsem totiž onigiri vypreparovala z plastového obalu a pak se kolem něj pokoušela poskládat řasu, nejčastěji na kolenou. Japonští studenti, se kterými jsem procvičovala konverzaci v angličtině poblíž Kjóta, se mohli nad bláznivým gajdžinem potrhat smíchy, až se nade mnou jeden smiloval. „Hele, mrkej na tohle,“ a ukázal mi trhací pásek. Zatáhnete a ono to rozkouskuje obal na dvě části, za které popotáhnete směrem od sebe – a voilà, vyleze z toho dokonale zabalené onigiri! No jo, slečna z post-socialistického státu se přijela rekreovat do civilizované země. A úplně zapomněla na to o Japoncích a origami.
SUŠI Bylo by rouhání opomenout něco, co mělo tak zásadní vliv na vývoj světové gastronomie, jako suši. A víte, kolikrát jsem ho za ten měsíc v Japonsku ochutnala? Přesně dvakrát. Suši se mi bohužel krapet zajedlo už v ČR a tím pádem jsem ho v Japonsku nevyhledávala. Každopádně ho nejlevněji pořídíte asi hodinu před zavíračkou v supá, kdy začínají zlevňovat balíčky se suši, rybami a mořskými plody. Vlastně počkat, nejlevnější suši na vás čeká v rjókanu Yumesaki-tei, kde makáte jako dobrovolník a kuchař vás občas neskutečně rozmazluje. Tohle bylo podávané netradiční, ale geniální formou „vobsluž se sám“, kdy si sami ušmoulíte vlastní kornoutek, čili temaki suši.
RAMEN Čili čínské nudle ve vepřovém vývaru dekorované dalšími cimprlaty, nejčastěji masem, rozpůleným vejcem a rybí rolkou. Na seznamu věcí, které jsem toužila v Japonsku ochutnat, figuroval na prvním místě. Pokud jste taky propadli anime Naruto, jistě chápete mou obsesi, protože je to Narutovo oblíbené papu, kterého dá na posezení dvacet misek. Bohužel se mi dlouho nedařilo najít autentický ramen bar s příčetnými cenami, které se běžně pohybovaly kolem 160 káčat za misku. Až na moje narozeniny.
Ten den jsem si splnila sen a udělala si výlet do historické nindžovské vesnice Iga a místního muzea nindžů. Když jsem se vracela přes Kjóto, z nějakého důvodu mě napadlo vystoupit na ne příliš frekventované stanici. Náhle mě do očí praštilo známé seskupení katakanových znaků a já našla svůj vysněný miniaturní ramen bar. Za 400 jeníků jsem vyfasovala vynikající rámen, který barman připravil přímo přede mnou. Navíc jsem si mohla užít společnost tří autenticky opilých Japonek ve středních letech, které se mnou chtěly oslavit moje narozeniny. Tahle náhoda mi vynesla pivo Kirin na účet podniku, písničku “Happy Birthday” zazpívanou všemi přítomnými v roztomile špatné angličtině a spoustu selfíček. Takže občas dejte osudu volnou ruku a on už to zařídí 😉
UDON Jedno z nejlevnějších a nejjednodušších jídel. V kuřecím vývaru plavou ty nejobéznější špagety, jaké jste kdy viděli, to celé je zasypané strouhankovými drobty a cibulkou. Kolem toho se může mihnout tempura, která neplave ve vývaru, ale přikusuje se zvlášť. Vyhlédněte si udon bar mimo hlavní turistické tahy a za slušnou obědovou misku (bez tempurového přívěšku) vydáte kolem 300 jeníků.
Mnohem levněji si ho však můžete připravit sami za předpokladu, že disponujete sporákem. 2porcový balík čerstvých nudlí ze supá s vámi půjde už za 40 jeníků. Podle znaků うどん („udon“) najděte krabičku s instantním vývarem, která je ochotná opustit poličku za 140 jeníků. Nejspíš chemický koktejl, ale vy máte jednu obrovskou výhodu – nemáte ani páru, co v tom je, protože všechny ingredience jsou zašifrované v kandži! Každopádně podle chuti si v tom kuře na chvíli smočilo pírka. Uvařte zvlášť nudle (dvě až tři minutky stačí) a zvlášť vývar podle chemické rovnice: prášek + vroucí voda = vývar a smíchejte dohromady. A při konzumaci se nestyďte a hlasitě srrrrrrkejte!
TEMPURA Žlučníková laskominka aneb ve speciálním, pigmentově chudém těstíčku fritované cokoliv. Sladké fialové brambory. Krevety. Mrkev. Cuketa. Jakýsi zeleninový klk. Navštivte v supá teplý pult a kochejte se, co všechno je možné vyráchat v oleji. Za sebe doporučuji lahodnou tempuru ze sladkých brambor (50 jeníků/kus) a k tomu obří krevetu (130 jeníků/kus).
SOBA Tahle krmě nemá s polárními přežvýkavci společného nic kromě hnědé barvy. Zcela nepoeticky jde o nudle, které chutnají jemně oříškově kvůli podílu pohankové mouky (bohužel pro lepkaře, čistě pohankové, a tedy bezlepkové nudle zřejmě neseženete). Přípravu zvládne každý troglodyt – nudle se uvaří do změknutí, propláchnou studenou vodou (Italové, dýchejte zhluboka a počítejte do deseti) a hodí na tácek vystlaný bambusovou rohožkou… no tak jo, starý dobrý talíř taky postačí. Do větší misky se nalije panák cuju, již zakoupené řídké omáčky na bázi masového vývaru a vína mirin, do které se můžou přisypat sezamová semínka nebo nastříhané řasy nori, ať to není taková nuda. A pak ta zábavná část s hůlkami, kterými nabíráte nudle, vykoupete je v cuju a oblažíte jimi své chuťové pohárky, pokud vám nudle z hůlek nespadnou dřív a omáčkou neohodíte spolustolovníky. Skvělá večeře pro líné a sacharidové typy.
KNEDLÍK Opět záležitost ze 7-eleven, která vašim žaludečním šťávám pošle důstojný materiál ke zpracování. Za jeden takový obří pařený kousek chtějí 150 jeníků. Uvnitř ale nenajdete ani borůvky, ani jahůdky, nýbrž řádnou porci vepřového.
GJÓZA Japonské ravioli podobné malým vějířkům plněné mletým masem. Chutnají dobře, což o to – jenom nepochopím, jak je náš kuchař dokázal připálit, když stačilo jenom vytáhnout polotovar z mrazáku a taštičky naházet na pánev?!
ROLOVANÁ OMELETA Tvoří nedílnou součást snídaně a já jsem si ji po příjezdu zpět do ČR navykla cpát do všeho. Vizuálně na hony trumfne naše míchaná vajíčka, protože je srolovaná a úhledně nakrájená, takže se můžete pokochat roztomilou žlutobílou mozaikou.
OKONOMIJAKI Mluvíme tu o jakési tlusté vaječné omeletě se zelím, která je před vás naservírována ozdobená japonskou majonézou a posypaná čupr japonským parmazánem bonito (neboli vločkami sušeného tuňáka, které se na teplém povrchu jídla legračně kroutí jako banda sjetých tasemnic). Moje vzpomínky na tuto dobrotu se nicméně černě zkalily vinou našeho kuchaře Kazu, který musel v dětství ujíždět na „O pejskovi a kočičce“. Jeho výsledné okonomijaki o rozměrech traktorového kola, do kterého napasoval vše, co posbíral v lednici se zavřenýma očima, bylo docela dobré první den. Poté, co nám studené zbytky předhodil příští den na snídani, oběd, svačinu a večeři a pořád ho velký kus zbýval, se okonomijaki stalo temným démonem naší lednice i našich myšlenek. Proto doporučuji udělat si výlet do jinak nevábné Osaky, kde má omeleta svůj původ, a objednat si jednorázovou, zato profesionálně připravenou porci. Nebo se hecněte, nakupte vejce a zelí a hurá do toho!
JAKITORI Když vám napovím, že „tori“ znamená pták, je vám jasné, kdo nestihl včas utéct. A ještě si nedali pokoj a nebohé kuřátko namarinované v terijaki omáčce nabodli na špíz. Pokud vím, v supá jsem ho taky zmerčila, ale dřív, než jsem stihla vybrakovat regály, jsem byla pozvána na společnou studentskou véču v jakitori baru. A to víte, že jsem se dvakrát nerozpakovala a jedla, dokud nabízeli.
TONKACU Konečně si přijde na své i řízkumilovný našinec, i když ho porce v bufetu bez majonézového bramborového salátu vyjde na cca 500-600 jeníků. Vepřové se obaluje ve speciální strouhance panko, takže šnicl víc křupe. Tonkacu se podává už nakrájené na proužky a v doprovodu speciální japonské majonézy majo, která si taky zaslouží trochu prostoru. I když je nesympaticky a neekologicky zabalená v plastové tubě a nejlepší značku zdobí logo ošklivého robátka v plínkách, je výtečná. Náš kuchař Kazu dokonce dvě obří tuby majo poslal poštou své kamarádce do Izraele. Slyšíte dobře. Ne kimono nebo čajové koláčky. Majonézu.
SUKIJAKI Pokud byste chtěli hosta uctít slavnostním jídlem, naše paštiková kultura pro tyto účely vymyslela bramboráky a svíčkovou. Aby se před vámi blejskla japonská rodina, naservíruje vám právě sukijaki.
To se takhle Boss jednoho dne rozhodl vyslat mě k svému dobrému příteli a jeho rodině kamsi na předměstí Kobe, abych u nich několik dní pobyla. Důvod? Oni totiž děsně toužili po tom hostit nějakého cizince a Boss svému příteli dlužil laskavost (tady už vycítíte, že jdou všechny žerty stranou). Problém? Nikdo z této rodiny neuměl anglicky ani pípnout. Nakonec jsem to usmlouvala na dva dny s tím, že si s sebou vezmu egyptskou kamarádku – také dobrovolnici – která vypadala jako Beyoncé a jejíž vlasy zkroucené do prstýnků uváděly japonské děti do minutového transu. Nakonec nebylo tak těžké se domluvit, veškerou konverzaci jsme totiž omezily na dva výrazy: daidžobu („v pořádku, ok“) a oišíííí („Je to moc dobrý!“).
Večer jsme s celou rodinkou zasedli kolem stolu, uprostřed něhož stál bytelný kotlík. Mamina do něj postupně házela různé chuťovky – enoki houbičky, šiitake houbičky, různou zeleninu, nudle a hovězí – ale nerozvařila je na guláš, jen se opékaly stejně jako na grilu. Připravte se porazit jedno západní tabu, protože hotové chuťovky se servírují s dipem v podobě syrového vejce. Kamarádčin výraz byl k nezaplacení, když nám hostitel ukazoval, jak správně sukijaki konzumovat. Rozklepl syrové vajíčko do připravené mističky, nabral si hůlkami opečené maso a zeleninu a před pozřením je v něm vyráchal. („Uhm, žádná salmonela v Japonsku?“ poznamenala kamarádka polohlasně s očima navrch hlavy.)
PIZZA Milí Italové, připravte si své zhnusené obličeje a inhalační spreje na astma, protože na scénu přichází mražená japonská pizza ze supermarketu!
My dobrovolnice tvrdě robotující v rjókanu jsme byly jednoho dne pozvány Bossem na výlet k bývalému spolužákovi, který měl na dvoře zaparkovaných osm ferrari (!) a jeden zanedbaný přívěs, ve kterém bydlel (!!!). Zatímco jsme se s hihňáním začaly plazit po kapotách aut v šik sepraném second-handovém oblečení a pořizovaly antiselfíčka, Boss se postaral o neméně šik občerstvení ze supá. Tím mám na mysli několik plechovek japonského piva, italské něcojakovíno a konečně italská skoropizza. Velikostně odpovídala zhruba snídaňovému talíři a co do složení, těžko říct. Zatlačte hluboko do paměti vzpomínky na mozzarellu z rodinné farmy poblíž Neapole, prosciutto San Danielle a rajčata San Marzano ze zahrádky a připravte se na snadjetosýr a tyvadovysočina. Ale víte co? Snědli jsme ji do posledního drobtu. Protože hlad je sviňa, milé děti.
BAGETA Nyní je řada na vás a vašich zhnusených výrazech, milí Francouzi! Protože v Sušilandu je možné vše, i jakýsi hot dog z bagety naplněné pohankovými soba nudlemi. Zábavné na tom je, že moje kamarádka Lisa, která si tenhle rouhavý fástfůd pořídila, je Francouzka z Bretaně. A co víc, je na to hrdá.
