Veselá hysterka z natáčení: SAMOSBĚR JAHOD

Miluju jahody. Asi to mám v genech, protože je moje rodina pronásleduje odjakživa. A Pan Domácí? Jako bych ho slyšela zpívat si něco ve smyslu: „Kvôli tebe dýcham, no kvôli jahôdám žijem.“ Je schopný pozřít jahody v jakémkoliv množství, skupenství i kombinaci, od domácích džemů, jahod pomačkaných s cukrem až po zmrzlinu a kynuté knedle.

To já jsem vybíravější. Na cestu s konečnou v tračníku vysílám výhradně čerstvé plody, tedy nepřislazované, nekompotované, nezželírované a nezmrzlé. Protože co si budeme – české jahody, které opravdu neseženete jindy než v červnu, je lepší ničím neprznit a užít si je, dokud jsou naducané, červenočerveně se blejskají a voní za tři rohy. Jejich hispánské, arabské a helénské příbuzné jim nesahají ani po šťopku. Nemluvě o komerčních výrobcích z jahod, ze kterých vždycky čpí jakási nepřirozená vůně a podle chuti byste logo výrobku tipli na Hello Kitty.

A tak dnes moje láska k (českým) jahodám v kombinaci s láskou k Panu Domácímu vyústila ve spontánní výlet do jahodárny. Jak takový spontánní výlet vypadá?

V neděli za kuropění zburcujete rodičovstvo, že ve Slatině u Brna už zahájili samosběr jahod. Dojedete na místo dvě hodiny po otvíračce a ani se neobtěžujete rozhlížet po volném parkovacím místě (žádné tu není, resp. po žádném se při pohledu na kilometrovou frontu lidí před vchodem příliš nesháníte). Prostřílíte pohledem na poli se hemžící šťastlivce, kteří vám plení VAŠE jahody, a jedete se radši projít do Mariánského údolí. A přísaháte si, že nakoupíte o polovinu dražší a o polovinu chuťově horší jahody na Zelňáku, klidně i ty, které docestovaly z Velké uherské nížiny.

Po příjezdu domů se zlomíte, sednete k počítači a mrknete, kdy proběhne další samosběr.

Ve středu ráno popadnete všechny objemné nádoby a košíky, co doma najdete, a vypravíte se na hodinovou anabázi městskou hromadnou směr Slatina. V autobuse porovnáváte počet a velikost vašich sběrných nádob a nádob ostatních cestujících (autobus kromě jahodářů prakticky nikoho jiného neveze). Znepokojeně zjišťujete, že jste co do počtu i velikosti všechny trumfli.

Na místo dorazíte půl hodinu před oficiální otvíračkou a stejně vám spadne spodní čelist. Zjišťujete, kolik lidí kromě vás, vaší rodiny a přítele sdílí tentýž jahodofilní genom. A kolik lidí kromě vás nemusí jít ve středu do práce.

Poctivě si vystojíte svůj půlhodinový ďolík, necháte si převážit sběrné nádoby a tradá na pole! Za hodinu strávenou v jednom meziřádku stihnete ochutnat dvě jahody, natáhnout si sedací sval a nakřečkovat jedenáct kilo ovoce. Spokojeni s kvalitně odvedenou prací se otočíte a k zemi se řítí i vaše horní čelist, protože fronta, která ráno čekala před bránou, teď čeká na vážení. Jenom je dvojnásobně dlouhá a trojnásobně pomalejší.

Volá eMko (dvakrát) a vy současně držíte mobil a manévrujete s košíky při hlemýždích posunech vpřed. Zjišťujete, že vám na rukách vyrazila vyrážka z jahodových keříků, o které jste ani netušili, že ji máte. Ale protože to považujete za sluneční vyrážku, navlečete na sebe tu nejtlustší mikinu, kterou jste doma našli, a další třičtvrtě hodinu probíhá zátěžový test deodorantu od Alverde. Jako poslední udeří senná rýma – oči se vám zalévají slzami a začínáte hystericky kýchat.

Už stojíte na dosah vah a taky dost blízko na to, abyste viděli, jak vám ujíždí autobus. Další jede za dvacet minut. D’oh. Nebo spíš: Do…

Konečně! Zváženo, taxa 55 káčat/kilo uhrazena, nádoby přeuspořádány, aby byly převozu-v-MHD-schopné, riskantní přesun přes čtyřproudovku na zastávku uskutečněn. Autobus nezklamal. Přijel se zpožděním a přivezl školní družinu, která už rozdělila (sedačky) a panuje. Zapomeňte, že by rozdováděné dětičky vás a vašich jedenáct kilo jahod pustily sednout. Patnáct minut tak strávíte balancováním s taškou a košíky, vmáčknutí do prostoru pro invalidní vozíky. Do autobusu se snaží nacpat dva kočárky a žel bohu úspěšně. Následuje sled prudkých zatáček.

Družina i kočárky konečně vystupují a vy se můžete uvelebit v poloze sedmo. Jahody vás i ostatních sběračů začínají intenzivně vonět. Zbytek cesty se tak kocháte kyselými pohledy „nevyvolených“ cestujících, kteří ví, že vy tu obrovskou tašku máte až po okraj napěchovanou čerstvě nasbíranými jahodami a oni se budou muset nechat na Zelňáku podvést uhersko-hispánským dovozem.

Po pěti hodinách plus desetiminutovém výstupu do kopce se zátěží (cestou k tomu ještě přihodíte půl kila bezlepkové mouky, abyste nevyšli ze cviku) se ocitnete doma. Nečeká vás však odpočinek, nýbrž jedenáct kilo jahod, z nichž některé během převozu změnily skupenství z pevného na džemové a které musíte šmahem zpracovat. Čtyři kila padnou na džem pro přítele, to aby bylo celý rok co dávat do „palacinek“. Větší důkaz lásky než to, že čtyři kila jahod dobrovolně pohřbím pod dvěma kily cukru, neznám. Zbylých sedm kilo bude posláno do mrazáku ve formě veganské zmrzliny, jahodové dřeně a nanuků. A část padne taky na bezlepkový veganský tofukejku a kynutý táč, neveganské smoothie a tiramisu… A samozřejmě se jich při tom přesunu hodně protáhne mezi pysky jen tak.

Taky by pro vás léto bez úrody jahod znamenalo nic menšího než apokalypsu a blížící se Ragnarök? A jak tyhle krásky nejradši zpracováváte?