Myslím, že tím to moje celé bio-kosmetické bláznění začalo. Návštěvou kosmetičky, kterou jsem si vyhlédla na Slevomatu. A vy, kteří jste Slevomatu propadli, VÍTE, co s křehkou psychikou člověka udělá náhle darovaných 50 kreditů plus další kredity vytočené na kole štěstí plus pár desítek, které jste získali za vložení hodnocení s fotografií, plus časový limit na jejich použití. A ona milá paní kosmetička mě obrátila na víru, že i kosmetika a pravidelná péče může stav pokožky významně ovlivnit.
Když se náš dvouhodinový sedánek nachýlil ke konci, stihla na mě ještě vychrlit jméno japonské a korejské kosmetiky, kterou bych mohla vyzkoušet. „Nebo jsou taky dobrý krémy se slizem z hlemýžďů, ty jsou v Asii dost oblíbený. Dobře to hojí jizvičky po akné,“ zmínila jen tak mimochodem a nasadila mi do hlavy brouka velikosti nosorožíka herkula.
Od svých devatenácti jsem se totiž potýkala s tím nejotravnějším, tzv. guerilla-akné (nikdy nevíte, kdy a kde zaútočí a v jakém množství). A na mém obličeji ty roky zanechaly jisté stopy. Něco jako miniaturní minové pole. A mně se příčí nanášet dennodenně make-upy a BB krémy a snažit se něco skrývat. Proč? Protože pro mě je ideální usilovat o dosáhnutí stavu, kdy mám pleť natolik zdravou, že nic skrývat nemusím. Což jsem doufala, že se mi podaří i s přispěním bandy vyděšených hlemýžďů.
Ale abych nepředbíhala, paní kosmetička mě inspirovala, abych si o zázračném hlemýždím sekretu zjistila víc. Už když jsem cestovala po Thajsku, mohla jsem se smíchy potrhat nad billboardy s vyphotoshopovanou Thajkou, která je podle výrazu tváře v totálním rauši z toho, že jí lezou po obličeji plži. Teď jsem se při té vzpomínce už tolik neušklíbala a jala se googlit podrobnosti. A brzy jsem zjistila, že jsem kápla na opravdu unikátní věcičku:
-
- Šnečí sliz se zalíbil už Hippokratovi, který jej v kombinaci s kyselým mlékem ordinoval svým antickým pacientům na kožní záněty.
- V minulém století se tato kapitola znovu otevřela ve Španělsku, kde začal účinky šnečího slizu zkoumat onkolog Rafael Abad. A ten šikula přišel na to, že šnečí „pokožka“ se složením dost podobá té lidské, akorát hlemýžď má mnohem fikanější způsob, jak poškozenou kůži regenerovat. Při poranění či sebeobraně totiž vypouští sekret ze žláz mezi nohou a ulitou, který se podstatně liší od slizu, co za sebou nechává, když se plazí po vaší zahrádce.
- Další poznatky vzešly ze šnečí farmy v Chile, kde si místní fachmani všimli, že se jim šneci Helix Aspersa Müller postarali o hebké ručičky a rychle jim vyléčili drobná poranění.
- Sliz se získává z poměrně běžných zahradních hlemýžďů. Než ale začnete prohánět plzáky po záhonku s kapustou a vlastnoručně je dojit, měli byste vědět, že pro kosmetické účely se tito tvorečci speciálně šlechtí.
- (…)
- No dobře, dobře, tak jsem to zkusila! Ale lidé jako já musí existovat, aby mohl existovat pokrok!
- Sliz se sbírá z ŽIVÝCH šneků, kteří NEJSOU ZABÍJENI. Někde jsem četla, že jsou za účelem produkce sekretu stimulováni šťoucháním klacíky, ale pořád věřím, že šlo jen o zprávu typu JPP (Jedna Paní Povídala).
A co že má tento slizovitý zázrak za prokázané účinky?
-
- Vedle řady proteinů obsahuje kolagen a elastin, které udržují pružnost a pevnost pokožky. Čili mají toužebný „bye bye vrásky“ efekt.
- Další magii zajišťuje alantoin, který napomáhá rychlému hojení pokožky a sliznic. (Jo, a jen na okraj vašich znalostí chemie ze střední, tato látka se běžně vyskytuje v moči.)
- Kyselina glykolová se postará o deportaci odumřelých kožních buněk a obšťastní hlubší vrstvy pokožky nadílkou živin a kyslíku.
- Přírodní antibiotika dají stopku hromadění bakterií a šíření infekce.
- Zavděčí se jakémukoliv typu pleti.
- Pomůže vám v boji s akné nebo zhojit jím napáchané jizvičky.
- Pošle k šípku vaše vrásky, pigmentové skvrny, strie i celulitidu.
- Zahojí drobná poranění pokožky či popáleniny (i ty způsobené sluníčkem).
Problém, na který jsem narazila a kvůli kterému jsem celý hlemýždí experiment málem vzdala, byl jediný – všechny ty bezvadné asijské krémy a séra obsahující šnečí sliz mají často bělící efekt. Pro Asiaty je totiž ideálem krásy Sněhurka, ne Moana. Když jsem dobrovolníkovala v Japonsku, náš kuchař mi jednou složil ego-srážející poklonu: „Však jsi celkem hezká… kdybys nebyla tak vysoká a opálená.“ Zamáčkla jsem slzu, co nejtišeji popotáhla a šla se skrčit do temného koutu kuchyně.
Abych neodběhla od tématu, právě tahle asijská bělící mánie mě při mé hnědomilnosti silně odrazovala, i když Míša Jackson by byl býval ušetřil hromádku peněz. V Japonsku a Thajsku jsem při běžné kontrole kosmetiky (i když se často dost špatně rozeznávala od kelímků s jogurtem) našla na všech produktech slogan hrdě hlásající, že vám to pohádkově vyzmizíkuje opálení. (Vsadím se, že kdyby se v Asii doslechli o Starém Bělidle, jejich zájezdové autobusy by to braly velkým obloukem kolem Prahy přímo do Ratibořic.)
Po nějaké době brouzdání po internetových diskuzích jsem za hledané x dosadila chilský krém Elicina, i když jsem hodně váhala i nad levnějším korejským Mizonem, který do kelímku naládoval dokonce 92 % sekretu. Tak třeba příště.
Tahle srandička vás vyjde (dýchejte zhluboka) na 690 káčat (plus nemalé poštovné). Bohužel tady si nemůžete moc vymýšlet – v ČR má na tento produkt fakticky monopol stránka Elicina a lepší cenu nevykoumáte ani na zahraničích e-shopech. A jak mi řekl můj kamarád, když za mě jednou zatahoval rundu: „Dobrá věc na penězích je to, že se dají utratit.“ Takže jsem klikla na tlačítko objednat a šneci se jali plazit za mnou.
K dnešnímu dni už je to téměř měsíc, co si zašnekovávám xichtík, takže mohu sdělit první dojmy:
-
- Nelíbí se mi složení. Tohle jsem si nenastudovala dostatečně s předstihem ani v průběhu užívání a teď při psaní recenze jen žasnu, co do krému kromě 80 % slizu ještě výrobce napěchoval: triethanolamine (syntetická látka, potenciálně zdraví škodlivá), diazolidinyl urea (obsahuje formaldehyd), několik nepříjemně znějících parabenů, parafinum liquidum (netoxická vazelína, která povstala z ropy) a propylene glycol (syntetický alkohol, který může být taktéž vyrobený z všemi milované ropy).
- Nevoní ani nezapáchá. Díkybohu se při vší té chemii obešli bez parfemace.
- Konzistence není slizovitá. Tedy, kdyby nebylo miniaturního šnekovitého tutínka na kelímku, ani byste nepoznali, co na obličej roztíráte. Krém je lehký, dobře se vpíjí do pokožky a stačí ho maličko. Pleť zanechá krásně heboučkou. Ačkoliv je na místě otázka, zda je to zásluha plžů nebo triethano… ehm, čehosi.
- Něco udělal. Je vidět, že to cosi dělá. Pleť se zdá být vypnutější a zdravěji vypadající, ale těžko říci, jestli jeho zásluhou. S čerstvými neřády (rozumějte pupínky) to ale moc nepohne. Není to ani Gandalf Šedý, ani Gandalf Bílý, ani Brumbál s březovou hůlkou.
- Nelíbí se mi složení!!!
- Cena je přemrštěná. Za poslední hodinu se mi podařilo najít mnohem kvalitnější, objemnější a lacinější krémy s důstojným podílem hlemýždího sekretu. 40 g za víc než 690 káčat? Už nikdy.
Příště spíš plánuju hňápnout po krému od Hristiny – koncentrace extraktu není asi moc vysoká, ale pořád lepší, než si obličej zapatlat ropou, že (a argument, že i ropa je přece látka přírodního původu, neberu). Zaujal mě i přírodní VitVit krém a gel od Diet Esthetic (procento extraktu a složení je však velká neznámá) a momentálně podrobuji zkoumání složení Mizonu. (A výsledek? Mizon taky není žádný bio miláček, i když 92 % je lákavé číslo, stejně jako řádka libozvučně znějících rostlinných extraktů. Ale obsažený triethanolamine je holt triethanolamine.)
Láká vás podobný hlemýždí experiment? A máte již nějakou zkušenost s asijskou kosmetikou?