„Dáš si kafe?“
„Ne, díky, já kafe nepiju.“
„COŽE????!!!!!“
Tento dialog jsem v různých mutacích absolvovala nespočetněkrát. Včetně té, kde je slovo „kafe“ zastoupeno slovem „pivo“ a kterou začíná většina mých opileckých historek. (Je dobré vědět, že každý stát na světě si pojistil, aby i chroničtí nepijáci piva měli čím odrovnat svůj žlučník. Takže pokud se chcete chlastání vyhnout pípnutím, že „vy pivo neradi“, tak jste právě nastoupili cestu do alkoholového pekla začínající panákem slivovice a končící tequilla body shotem v gay clubu na odvrácené straně města a probuzením se v oblečení, ve kterém jste z domu určitě neodešli… před dvěma dny.)
Hodně věcí jsem promeškala, když na ně byl ten pravý čas. Třeba moji první cigaretu vykouřenou furiantsky za školou, zatímco jsem za školou. Nikdy jsem se k ní nedostala (tedy ne že bych o ni někdy usilovala) a teď se mi její odér hnusí ještě víc než předtím. I na svou první kocovinu jsem si musela počkat do 24, abych si ověřila, že učit se na maturitu byla větší bžunda a o nic jsem nepřišla. A ve věku, kdy se v Češích probírá pivní pud, jsem já procházela obdobím ekobioterorismu (objevuje se ihned po pubertě a zřejmě to s ní nějak souvisí), takže u mě pivo nemělo šanci. Moji rodiče mě za to vyškrtli ze závěti.
Stejně tak kolem mě bez povšimnutí prošla závislost na kofeinu. O příležitost přitom nebyla nouze. Mohla jsem se nechat strhnout vrstevnicemi na střední a o velké přestávce jít podojit kávomat, místo abych se odbývala trapným obloženým krajícem. Na vejšce se to přímo nabízelo, když jsem začala trpět nespavostí a během přednášek na střídačku zoufale „zobala“ do stolu a krvavýma očima se snažila zaostřit na přednášejícího. Poslední šanci dát věci do pořádku mi život dal, když jsem vyrazila na několik měsíců do Itálie. Kde jinde by se člověk měl naučit pít kafe, než v Mecce všech baristů? A výsledek? Naučila jsem se pít Caffè d’orzo, jakousi italskou variaci na Meltu z praženého ječmene. Několik Italů mě za to proklelo.
EMko mou kofeinovou abstinenci bere tak, že jako matka selhala. Což neznamená, že se se stavem věcí smířila. Spíš zvolila mnohem rafinovanější strategii a na rodinných sešlostech se mě pokouší zahnat do kouta. Stačí jedno malé zívnutí (na rodinných sešlostech se tomu nedá vyhnout) a spustí slovní průjem o tom, jak jsem pořád unavená, jak je dneska nízký tlak a jak se mi určitě točí hlava. Na závěr nesmí chybět zaklínadlo: „Nechceš kafe?“ (Proč to nikdy nemůže být: „Nechceš si dát dvacet?“ Nebo: „Nechceš ještě jeden kousek dortu?“)
O to větší psina bylo zjištění, že k mému nejdůležitějšímu úkolu v nové práci patří nákup a příprava kafe z metr širokého kávovaru. A ne z těch podivných hnědých granulí, které jste jako malí omylem zaměnili za granko a pak z toho běhali až do půlnoci po stěnách, ale z čerstvě pražených zrn, která podle jejich ceny prolezla trávicím traktem hned několika živočichů, načež bylo každé zrnko ještě zvlášť vycíděno. První den, kdy mě kolega učil s kávovým monstrem zacházet, jsem připravené espresso ze zvědavosti vysrkla. Zbytek dne jsem prožívala stav mezi kocovinou z míchaných nápojů, předávkováním se veselými sušenkami a náboženským vytržením způsobeným poslechem gospelu. Dostavily se i halucinace.
Peeling na tvář od Hristiny tak zůstává jedinou formou, ve které jsem ochotna kofein přijmout. A nebyla to snadná volba, protože v nabídce mají 12 lákavých kousků! Třeba peeling z meruňkových pecek, broskvových jader, kokosových otrub, kaštanů či dokonce skořápek mušlí! Já zvolila frajera z otrub lněného semínka, protože:
-
- Chtěla jsem si pravidelně hoblovat části obličeje, které se mi nezamlouvají.
- Oproti těm zbylým 11 druhům má bohatší složení. Všechny v podstatě obsahují vodu, kaolin a extrakt z heřmánku a chmele a navíc mají jen abrazivní částečky. Do tohodle však nacpali kromě lněných otrub ještě kofein a jojobový olej.
- Kofein odvádí dobrou práci tím, že zpevňuje kontury a brání vašemu obličeji se po třicítce roztéct a nabrat kontury bernardýna.
- Kaolin neboli bílý jíl patří k nejjemnějším jílům, který udělá radost citlivé a suché pokožce. Navíc má děsně cool jméno, pod kterým si představíte něco na způsob mistra v kung fu.
Po roce jsem konečně dorazila na dno kelímku (a to jsem ho používala každých 7-14 dní). Jaké jsou mé dojmy?
-
- Lattè macchiato. Voní to bez pardonu naprosto božsky a autenticky kávově. Že nepiju kafe neznamená, že nemiluju vůni pražených kávových zrn.
- Kávový máslový krém. Lepší slova pro popis vzhledu a konzistence mě nenapadají. Určitě je ale lepší dát na doporučení výrobce a peeling aplikovat na navlhčenou pokožku. Stačí množství o velikosti nabušeného lískového ořechu.
- Nejvysoustruženější. Pokud měl tenhle peeling za úkol zlikvidovat odumřelé kožní buňky, pak ho za splnění pasuji do role Ramba III. Pokožka je po něm vyhlazená, ale nepřesušená a voní po kávové plantáži. Nebála bych se ho použít ani na jiné části těla.
- Černé tečky do kytek nepůjdou. S těmi horko těžko bojuje i slupovací maska, takže nevěřte, že abrazivní částečky s veselými obličeji naberou černé tečky do náruče a odnesou pryč z T-zóny. (Takhle to funguje jen v Byl jednou jeden člověk.)
- Kolik uroníte? Tahle sranda v podobě 200ml bahýnka vás připraví o 119 káčat. A vydrží opravdu, opravdu hodně dlouho. Tedy v závislosti na ploše vašeho obličeje. V případě Kim Čong Una by to byla zhruba měsíční záležitost. Dvoudenní, pokud by se ho rozhodl použít i na zbytek těla.
Taky se vám civilizační neřest v podobě kafíčka/cigárek/alkoholu vyhnula? Nebo míváte garfieldovská rána, pokud nedostanete do půl hodiny po probuzení svůj tuplák kofeinu?