JAK JAPONCI KOMUNIKUJÍ

JAZYK

Japonštině podle mě jednoznačně patří místo nejkrásnějšího, nejelegantnějšího a nejzpěvnějšího asijského jazyka. Připodobnila bych ji k asijské obdobě italštiny, kterou mi občas připomínala natolik, že jsem oba jazyky začala volně zaměňovat. Což byla psina ve chvíli, kdy jste se v hostelu anglicky bavili s párem cestovatelů, kteří se vybarvili jako Italové, takže jste přešli do italštiny a najednou vám místo grazie nabíhalo jenom arigató.

Jak italská, tak japonská slova se dají dobře naposlouchat, zapamatovat a následně reprodukovat díky jasné výslovnosti a zvukomalebnosti. Což je dáno i tím, že se většina slov skládá ze slabik a ty slabiky z jedné souhlásky a jedné samohlásky. Větu typu: „Strč prst skrz krk,“ by Japonec (podobně jako Ital) vyslovil asi takto: „Setereču peresetu sekerecu kereku.“ A pak by šel červeným fixem škrtnout Prahu ze seznamu míst, kam chtěl vyjet na zahraniční studijní pobyt.

Protože jsem si slušnou slovní zásobu vytvořila sledováním několika stovek epizod anime v průběhu předchozích pěti let, podařilo se mi v nouzi nejvyšší slepit dohromady slabomyslnou větu a někdy vydávit i otázku. Bohužel jsem nemohla takto našprtanou slovní zásobu využít v plné šíři (nevěřili byste, kolik lidí neovládá stínové klonovací džutsu nebo se nepokouší ovládnout svět). Tak jsem se alespoň přiučila něčemu novému.

Japonci si vychutnávají samohlásky, zvláště jejich nekonečné protahování. Zatímco my zamumláme rezervované: „Hmm,“ když se rozmýšlíme, Japonci si na citoslovci zgustnou a s intonací akcelerující motorky vypálí: „Heeeeeemmmmmm?“ nebo: „Etoooooooo, anooooooo…“  Naše: „Že jo?“ zní v jejich podání: „Neeeeeeeee?“ Já osobně si oblíbila nakažlivé a výstižné: „Are?“ které je skvělým verbálním překladem veškerých neverbálních výrazů překvapení, třeba zdviženého obočí, vytřeštěných očí a úst do O. Bez are už nedám ani ránu.

V jediném mě japonština občas mátla, to když došlo na výslovnost R a V. Kdysi mi Jedna Paní Pověděla, že tvrdou výslovností R, jak to máme v oblibě my Slované a bratři Italové, se v Japonsku pyšní jen členové mafie jakuza. Zbytek národa tuto souhlásku vyslovuje jako něco mezi R a L, takže spíš než „rrámen“ je uslyšíte říkat „llámen“. Podobně vyslovují B místo V, které v jejich abecedě neexistuje. Když budou mluvit japonsky, asi vám z toho vrásky nenaskáčou, ale počkejte, až vás svou snaživostí donutí dekódovat jejich angličtinu. Protože když vám sdělí, že příští měsíc poletí do Bietnamu a že rádi vedou, chvilku to váš procesor bude přechroustávat, než vám dojde, že chtějí na dovču do Vietnamu a k jejich koníčkům nepatří vedení („lead“), nýbrž čtení („read“).

ŘEČ TĚLA

V Itálii jste si za těch pár měsíců už zvykli, že to, co se snažíte vypotit v primitivní italštině, je sekundární. Výraz ve tváři a vaše končetiny totiž obstarávají pětadevadesát procent konverzace. A v cizině, kde místní jazyk úplně neovládáte, až sto.

V Japonsku je docela vzácné vidět je používat jiná gesta než úklonu, která se dá s patřičným slovním doprovodem přeložit jako: „Dobrý den“, „Na shledanou“, „Těší mě“, „Děkuji“ nebo „Omlouvám se“. Jedno takové vzácné japonské gesto stojí za to si představit – překřižte ukazováky nebo předloktí a několikrát jimi o sebe zlehka ťukněte. Bravo, právě jste řekli: „Ne“, „To je zakázané“ nebo „To je ale pěkně debilní nápad.“

Mně se jednou podařilo lehce zkolabovat v chrámu Rjóan-dži v Kjótu, kde mě „týden náměsíčnosti“ zastihl nepřipravenou, takže bez kouzelné růžové pilule. Řízením osudu jsem se chvíli předtím skamarádila se skupinou českých turistů, takže jsem se sesunula v bolestech na podlážku před suchou zahradou a vyslala jednoho českého klučinu, aby mi od někoho z jejich skupiny sehnal dávku ibuprofenia. V tu chvíli si mě vyhmátl chrámový sekuriťák, který zuřivě klepal předloktími o sebe, že se tam jako nemám válet. „Mám bolesti,“ vysvětlila jsem japonsky a zezelenala, ale donutil mě vstát a odejít. Tak jsem se odvlekla ven s pomocí Čecha, praštila sebou na lavičku a polkla ibáč, jako by šlo o hostii. (Ale abych nezpochybnila proslulou japonskou zdvořilost, cestou ven jsme míjeli paní, která běžela v protisměru s lahví vody a ustaraným výrazem ve tváři. „Hele, už si pro tebe jde,“ zasmál se Čech, ale bohužel jsme ji nestihli zastavit.)

K řeči těla bych ještě dodala jednu podstatnou věc, která mě šokovala. Tak nějak jsem očekávala, že k nejbližšímu fyzickému kontaktu mezi dvěma Japonci bez příbuzenského či mileneckého vztahu dochází leda při zápasech sumo. A jinak že si úzkostlivě střeží svou třímetrovou komfortní zónu. Kdeže. Hned první den, co mě kuchař Kazu transportoval z Himedži do Yumesaki-tei, mi položil dlaň na čelo, že ze mě „snímá negativní energii“. (No dobře, Kazu nebudeme brát tak úplně vážně…) Ale co takový Boss, který na mě narazil časně zrána v chodbě, když jsem krmila Teddy-čana, a zničehonic řekl: „Kačko, obejmi mě! … Dík, teď už je to dobrý.“ (???) Přesně v takových situacích se naučíte používat výraz are?!

Ověřila jsem si, že podobně se chovali i mí vrstevníci, nejen fosilové. Japonští studenti do mě neustále šťouchali nebo mě plácali po rukách, zvlášť, když se začali chlámat. Na okamžik jsem se ve vzpomínkách vrátila do Neapole, kde vás lidé ohmatávají podobným způsobem. A ne vždy je to příjemné.

SMYSL PRO HUMOR

Japonský humor vás buďto odrovná, nebo budete ještě několik minut koukat jak vyoraná myš a hlavou vám poběží: Are? Are?? ARE???!!! Podstatné je vyhledat ideálně někoho, kdo ovládá angličtinu, protože teprve když padne jazyková bariéra, budete se moct slušně pobavit.

Pokud bych měla vycházet čistě ze zkušeností z Yumesaki-tei, Boss nás dokázal rozesmát už jen tím, že otevřel pusu. Rozumějte dobře, jeho angličtina byla na japonský průměr na velmi dobré úrovni. Šlo spíš o způsob, jakým se vyjadřoval. Vždycky nasadil kamenný výraz samuraje, který se co nevidět chystá spáchat seppuku, a pak začal vykládat s italským přízvukem (?!) něco opravdu hodně nablblého. A promluvu tradičně končil slovy: „Fanculo!“, což je jistá italská slangová nadávka, kterou si Boss oblíbil. A vyslovoval ji opravdu precizně. O tom něco vím.

Pár jeho výšplechtů jsem si zapsala:

(Na snídani jsem upatlala sladkou rýžovou kaši.) Boss: „Rýže a cukr? Nemožné v Japonsku. To jíst nebudu.“ (A nejedl.)

(Na snídani jsem upatlala ovesnou kaši s banánem. Boss nabere šlichtu na lžíci a zamyšleně ji pozoruje.) Boss: „Hmm… Pěkně divný…“ (Ale snědl to.)

(Líčila jsem kosmický záchod z Kobe, jehož prkýnko se při do místnosti samo odklopilo, mísa se opláchla na začátku i na konci a sedátko bylo vyhřívané) Boss: „Už jen stačí, aby se z mísy vynořila ruka s toaleťákem a zařídila zbytek.“

(po dětských sumo zápasech se s kamarádkou hihňáme, jaké měli klučíci pěkné fuffi-fuffi prdýlky.) Boss: „Tyhle děcka – můžete se koukat, můžete se jich dotknout, ale nikdy neolizovat!“

(Boss vede monolog, koho je ochotný přijímat za dobrovolníky.) „Nikdy ne tlustý lidi. Nevěřím tlustejm lidem. Když nemůžeš přestat jíst, nemůžu ti věřit.“

Boss si stěžuje na jednu dobrovolnici: „Nerad jezdím nakupovat s Lizy. Vždycky mě praští, když na semaforu zakloním hlavu a začnu spát.“

😀 😀 😀

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *