Helpx.net a Workaway.info. Tady je vhodné se poohlédnout, plánujete-li delší výjezd do nějaké země a nechcete, aby hostely vysály veškeré vaše úspory. Nebo chcete poznat místní skutečně z první ruky. Po této variantě bych sáhla i v případě, kdy bych si hledala v dané zemi práci a potřebovala se alespoň měsíc zdržet na jednom místě kvůli pohovorům.
Mně víc přilnul k srdci Workaway, ale princip je u obou stránek stejný. Paypalovou bránou nebo kartou zaplatíte 29 euráčů/osobu, vyplníte co nejpodrobněji svůj profil a naloadujete fotku a následující rok můžete drandit kolem celého světa. Když uvážíte, že tolik stojí průměrně postel ve smíšeném pokoji v londýnském hostelu na jednu noc, tak vás to vyjde na směšný peníz. A ještě lépe, pokud se registrujete ve dvou, to vychází dokonce na 19 euráčů/osobu.
Ale zadarmo to ani tak nebude, svůj pobyt si musíte odpracovat. Průměrně vykonáváte nějakou bohulibou činnost 4-5 hodin denně pět dní v týdnu a dva dny si užíváte dovču. Rozvržení pracovní doby, maximální a minimální délka pobytu a zajištění stravy už je na „zaměstnavateli“.
Tolik k teorii. Jaká je však praxe?
Na začátku jsem měla jasno jen ve dvou věcech – chci nasávat atmosféru někde v okolí Kjóta, nebo přímo v něm. A mám na to měsíc.
Jako zázrakem se mi podařilo najít rjókan (tradiční japonský penzion) Yumesaki-tei. Podle kalendáře jsem zjistila, že mají v říjnu dveře pracantům otevřené. Pročetla jsem doprovodný text, co to po mně vlastně budou chtít, projela si hodnocení dobrovolníků a fotky a prakticky okamžitě se zamilovala. Penzion se nacházel na japonském venkově nedaleko Himedži, v bezprostřední blízkosti se natáčel film Poslední samuraj.
Takže jsem přes Workaway napsala do Yumesaki-tei personalizovaný e-mail, kdo jsem a co umím. Je to trochu jako životopis, musíte vyčnívat z davu, něčím zaujmout a umět se prodat. To se mi podařilo a dávám to za vinu zmínce, že jsem kovaná v italské kuchyni, učím se japonsky a cestuji s Ofcí. (Později jsem zjistila, že Boss zbožňuje Itálii a Kazu, jeho bratr a kuchař, zase italskou kuchyni.) Obdržela jsem bleskovou odpověď, že můžu přijet a zůstat klidně celý měsíc. V slzách dojetí jsem koupila letenku a začala si oprašovat japonštinu.
Příjezd do Yumesaki-tei z ósackého letiště představoval největší výzvu od týdenního pobytu v sicilské nemocnici – nasednout na bus do Himedži, tam přesednout na vlak, na bohem opuštěné stanici Jobe vystoupit a zatelefonovat z místní telefonní budky, aby si pro vás přijeli. To vše za soumraku. Znělo to skoro jako instrukce z učebnice pro začínající špiony. Nebo úryvek z nového bestselleru Dana Browna.
Inu, první část jsem zvládla celkem dobře – proletěla jsem frontami na letišti (a právě proto dávám přednost krosně Krakenovi před kufry) a jako zázrakem stihla detekovat autobus do Himedži. Pět minut do odjezdu – a vy víte, že japonské dopravní prostředky jezdí na sekundu přesně. Řidič lístky neprodává a vy pronášíte nahlas svá první slova v japonštině. „Wakarimasen!“ zahoukáte („Nerozumím!“), ale z jeho gest pochopíte, že si lístek za 3300 jeníků musíte koupit v automatu. V té zatracené mašině se nevyznáte. Zbývají tři minuty. Začínáte se potit za ušima. Naštěstí vám paní ve vedlejším okýnku poradí, co kam hodit a co odkud vytáhnout. Nalodíte se a vijé do Himedži!
Tam se situace zkomplikuje. Vlakové nádraží najdete snadno, spíš intuitivně, avšak u přepážek, automatů a tabulí, kde se to hemží znaky kandži, se vám nepříjemně stáhne hrdlo. Dáváte si načas a snažíte se co nejrychleji zorientovat. Posbíráte všechny letáky. Koupíte své první onigiri ve Family Martu. Fotíte zavřené obchody. Pobíháte sem a tam. Nakonec si dáte dvě a dvě dohromady, koupíte lístek a projdete přepážkou. A než se nadějete, vysednete v Jobe a i telefonát z budky zvládnete na výbornou.
Přijel pro mě Bossův bratr Kazu, který vypomáhal v penzionu jako kuchař. Jeho plynulá angličtina mě uklidnila stejně jako to, že nebudu nocovat na stanici Jobe v blízkosti podezřelé telefonní budky. Po necelé půlhodině jízdy jsme dorazili do Yumesaki-tei, ale protože byla všude tma jako v pytli, nemohla jsem se pokochat zahradou. Stihla jsem se jenom pozdravit s Bossem, Jackie-čan (jednookou jezevčicí), Teddy-čan (neuvěřitelně napufňanou zrzavou kočkou) a třemi dobrovolnicemi.
Vyspala jsem se dorůžova v zahradním bungalovu a druhý den jsem byla zasvěcena do běžných prací, které jsme si měly samy přerozdělit. Já nejradši zametala listí, krmila kapříky, ofce a drzou kozu, prala, žehlila a vařila. Člověk to všechno stihl za dvě tři hoďky a příležitostně vypomohl s chystáním snídaně, oběda nebo večeře pro dobrovolníky či hosty. A pak se mohl provětrat v přilehlých hvozdech, projít se do supá či k chrámu a po cestě do vesnice napajtlovat kaki.
Některé práce byly nárazové a spíše než Boss je iniciovala jedna aktivní dobrovolnice. Třídění a vyhazování plesnivých futonů, peřin a polštářů nebo přelepování papírových dveří patřilo k těm zábavnějším činnostem. K těm méně oblíbeným potom praní zbylých plesnivých polštářů, z kterých se po nasáknutí vodou staly pytle s cementem, drhnutí špinavých hrnců štěrkem, vypouštění nafukovacího bazénku nebo stříhání dredů dlouho nevyčesávané Jackie-čan.
Nicméně já toužila po tom pobýt minimálně týden v Kjótu nebo v jeho bezprostředním okolí, což se o Yumesaki říci nedalo. A tak jsem napsala druhý e-mail do Osaka English House v Hirakatě na předměstí Kjóta, kde potřebovali někoho na procvičování anglické konverzace s vysokoškoláky. Vzali mě na deset dní.
Tentokrát jsem ze své pracovní náplně byla krapínek zmatená. Mým úkolem bylo být vždy v osm večer na kolejích, kde jsem měla mini pokoj (jídlo jsem si tentokrát zajišťovala sama) a nenásilně konverzovat se studenty v angličtině – třeba v kuchyňce nebo společenské místnosti. Něco takového by vás napadlo dělat zcela přirozeně. Dvakrát jsem roznášela letáčky této anglické školy po domech, napsala tři mini články na jejich blog a odučila dvě hodiny, během nichž jsem představila svou zemi a Itálii. Oproti Yumesaki-tei jsem se tu opravdu nestrhala a ani se to ode mě neočekávalo. A tak jsem každý den strávila vždy v Kjótu a okolí a večer se studenty.
A díky místní učitelce Edes, která mi tři hodiny seděla modelem, jsem se zdokonalila v tetování hennou 🙂
Tak co, troufli byste si vyjet jako dobrovolník/dobrovolnice? Nebo už s tím máte nějaké zkušenosti?