Japonci se nám do podvědomí otiskli v mnoha podobách. Třeba jako samurajové, kteří kolem sebe mávají katanami a u kterých holiči trochu ujela ruka. Nebo nindžové, kteří pro změnu mávají nunčaky a nechávají si dávat na zadek od amerických kung-fu bojovníků s vyběleným chrupem. Nebo tajuplné gejši, co umí… hmm… mžikat řasami, nevycintat při nalívání čaj a nosit kimono tak, že nevypadají jako zmačkané origami.
Anebo se vám v hlavě usadil stejný obrázek jako mě. Japonci jako mlčenliví, pracovití byznysmeni v pečlivě nažehlených oblecích, kteří v jednom kuse upažují a klaní se. Neustále se na vás usmívají, i když jim možná hlavou běží: „Ty vole, bílej barbar z třetího světa právě vychlastal vodu z misky na omývání rukou.“ Dokážou udělat ceremoniál i z vaření špaget s kečupem a jakmile spustíte anglicky nebo jim při představování nedejbože podáte ruku, rozutečou se v panice do všech stran.
Z téhle zjednodušené představy jsem po příletu do Japonska rychle vystřízlivěla. A naopak za pár body si stojím víc než předtím.
ZDVOŘILOST
Japonská zdvořilost nemá ve světě obdoby. Mám silné podezření, že se nevštěpuje výchovou, nýbrž se už stala součástí japonské genetické výbavy. Jako nejlepší příklad za všechny – slyšela jsem je říkat arigató („děkuji“) ne jednou, ne dvakrát, ale někdy až pětkrát v rychlém sledu za sebou. Tenhle způsob jednání se vám brzy dostane pod kůži a jednoho dne se překvapeně přistihnete, jak slovo „děkuji“ dáváte do repetice ve všech jazycích, kterými vládnete. Se stejnou pílí se vám budou i omlouvat, i když není velmi za co a často je chyba na vaší straně.
Co se týče úklon, ani ty zdaleka nepatří mezi přežitky éry císaře pána. Jestli se chcete pasovat na krále všech gajdžinů a udělat vše proto, aby se i oni cítili nesví, pokuste se jim potřást rukou. U jedné mladé slečny jsem na moment zaváhala a představila se po evropsku. To ji zmátlo. S nesmělým zahihňáním uchopila mou ruku stejným způsobem, jakým lidé berou do ruky křečka – nebo mrtvou rybu. Jsem si jistá, že to pro ni musel být nezapomenutelný zážitek, který pak sdílela na všech sociálních sítích 😀
Jednou jsem také cestovala vlakem na předměstí Kjóta a průvodčí začal procházet vagóny, ale ne, aby vyhmátl černé pasažéry a dal jim za uši – to obstarají turnikety. Vždy, když se chystal opustit vagón, otočil se a všem cestujícím se uklonil. Na moment jsem přitom přestala dýchat.
Klaní se vám dokonce i pokladní v supermarketu (tolik k rozmrzelým šklebům v Albertovi…). Prý čím hlubší je úklon, tím více respektu vám prokazují. Když jsme se čtyřmi dobrovolnicemi z různých států Evropy udělaly nájezd na supermarket, klučina za kasou se při loučení uklonil tak uctivě, že málem narazil čelem do pultu 😀
Trochu jiná situace však nastane v momentě, kdy Japonci potrápí játra pár sklenkami saké nebo piva. Koneckonců jako kdekoliv na světě. Na dožínkách se takhle jeden opilý chlapík v nestřežené chvíli dotkl sedničky mojí kamarádky-dobrovolnice. Byla to sice vysoká Francouzka s modrými kukadly a hárem do půli pasu, ale to ho ani v nejmenším neomlouvá, že ne? Když začala podrážděně protestovat, jeden z nich (s nejlepší angličtinou a nejméně promilemi v krvi) předstoupil a omluvil se tak, že i sériový vrah by roztál jako čokoláda na ústředním topení: „Gomennasai, gomennasai!“ („velmi se omlouvám“) „Dámy, prosím přijměte naši nejhlubší omluvu za ostudné chování našeho přítele. Prosím, nemyslete si kvůli tomuto incidentu, že všichni japonští muži jsou stejní jako on.” Jiný muž ze skupinky nám galantně podal ruku, ostatní se neustále klaněli a pak se pustili do svého prasáckého kamaráda, kterého sepsuli jako malé děcko. Nevím, jak moje kamarádka, ale já byla naměkko 🙂
Zdvořilost Japonců končí i tam, kde vy pravidla záměrně porušujete. Já se takhle dostala do střetu s policistou, a to jsem v tom prosím byla úplně nevinně! Vyjela jsem si na výlet do horské vesnice Kurama u Kjóta, kde se ten den konal slavný ohňový festival. Úzký chodník byl vyhrazen návštěvníkům a silnice průvodu místních obyvatel s pochodněmi. Já radši prchla od davů turistů do lesů nad vesnicí. Tam jsem potkala místního, který na mě celou cestu nazpět čile šveholil japonsky. Z jeho gest, několika záchytných slov a vizitky jsem se dovtípila, že muž je povoláním kouzelník a bude se účastnit průvodu. Nadšeně vymyslel, že mě nenápadně protáhne (jak se dá metr pětasedmdesát vysoká nazrzlá kudrnatá gajdžinka v pestrobarevných kalhotách nenápadně protáhnout?!), abych mohla jít v průvodu s místními, a táhl mě za ruku k barikádám. To se nelíbilo obtloustlému panu policejnímu, který nás odmítl vpustit do zóny průvodu. Začala jsem couvat a brebentit, že tam stejně nechci, ale místní mě tvrdošíjně držel za ruku a klestil si cestu dál. Chrabrý strážce zákona se rozčílil a mě neurvale vystrkal na chodník za použití rukou a ramen. Doufám, že ho ten kouzelník potom alespoň proměnil v králíka.
ETIKETA
Že jste si odnesli pár základních pouček o slušném chování z pořadů Ládi Špačka? Tak s klidem v duši vypusťte valnou většinu z nich, alespoň po dobu, kterou strávíte v Japonsku. A nepočítejte, že japonskou etiketu vstřebáte během jednoho dne, na to je příliš jiná a příliš obsáhlá.
Jednou jsme třeba seděli s ostatními dobrovolnicemi, Bossem a jeho bratrem, kuchařem Kazu, u obrovského jídelního stolu. „Podej mi tu omáčku, prosím,“ poprosila Britka a ukázala na lahvičku stojící před Kazu. Nic neřekl a omáčku jí podal.
Později, když jsem s ním jela na nákup, vypěnil: „To je nezdvořilé ukazovat na věci prstem, a navíc u stolu všechny neustále obtěžovat. Se zvedni a dones si ji sama! Moje bábi by mě za takové chování vyliskala!“
„Jo, to dává smysl, ale v Evropě je zase nezdvořilé natahovat se přes stůl nebo se někomu naklánět přes rameno a obtěžovat okolo sedící lidi tímhle způsobem.“ Vidíte, že to není tak snadno uchopitelné? Obě strany mají v určitém smyslu pravdu. Důležité je tyto cizí zásady respektovat a co nejrychleji si je vštípit. Protože:
Hostem v jejich zemi jste vy, nikoliv oni.
Sama jsem se ocitla v ne úplně košer situaci. Boss jedno odpoledne kamsi poslal všechny dobrovolnice a čirou náhodou se se mnou ocitl sám v kuchyni a začal cosi šmudlat na sporáku. Pak se jakoby mimochodem zmínil o svém dobrém příteli, čajovém mistrovi, který bydlí s rodinou na předměstí Kóbe a kam bych „třeba mohla“ na „pár dní“ zajet na návštěvu. To se mi moc nelíbilo. Zaprvé jsem milovala každý coul Yumesaki-tei a nechtěla ho opustit ani na jediný den. Zadruhé, ta rodina neuměla ani slovo anglicky. A zatřetí, neměli obří huňatou kočku a jednookou jezevčici.
Teď hlavně neříct na rovinu ne. Musím se z toho po japonsku vykecat, a přitom nic neslíbit. Jenže Boss mou taktiku prohlédl, nejspíš proto, že se učil „neříkání ne“ od plenek. Nasadil samurajský hlas: „Je to můj přítel a už několikrát v Yumesaki-tei dělal čajový obřad. Dlužím mu laskavost!“ A aniž bych jeho návrh odsouhlasila, domluvil se s přítelem, že přijedu. Následovalo druhé kolo smlouvání v jeho papírové kanceláři („Oni nepotřebují, abys tam s čímkoliv vypomáhala. Chtějí jen hostit nějakého cizince. Budeš se tam mít jako princezna!“). Nakonec jsme došli ke kompromisu a já odjela na krátkou návštěvu s jednou dobrovolnicí jako rukojmím. A všichni byli šťastní 🙂
PŘÁTELSKOST
Než jsem se začala shánět po levné letence do Osaky, na malý okamžik jsem znejistěla. Do té doby jsem se vyskytovala jen mezi horkokrevnými Italy, jejichž manýry jsem tak nějak převzala. Jenže teď jedu do společenské chladničky. Japonci jsou přece stydlíni, co skrývají emoce a mají onu pověstnou třímetrovou komfortní zónu. A bojí se mluvit anglicky, i když to umí. A nesnáší gajdžiny (= bílé cizince). Co když mě tam budou (z bezpečí své komfortní zóny) šikanovat? A co když se mi tolik let vysnívané Japonsko zoškliví?
Nezošklivilo, ale překvapilo. Ano, mladší generace je hodně stydlivá a bojí se používat angličtinu (ale jenom ve stavu střízlivosti). Starší generace západní gajdžiny miluje, hlavně Američany. Což mě právě zarazilo – hodně z těch staříků muselo pamatovat druhou světovou a následnou americkou okupaci Japonska, no ne? A přesto, jakmile zmerčí zrzavou gajdžinku, šupajdí, aby s ní zahájili konverzaci v elementární angličtině. Klidně si vedle ní sednou ve vlaku a beze studu si trénují tvorbu anglických otázek, až si ona začne připadat jako ve spoji Řím-Neapol. A někdy se nestačí divit – třeba když na ni prodavač figurek z kokonů bource morušového vybalí v plynulé angličtině, že jasněže Brno zná (!), přece v souvislosti s Gregorem Mendelem (!!).
Pamatujte si základní pravidlo – pokud se k vám mají chovat přátelsky, neměli byste vy být nezdvořilí, sprostí, hluční nebo předbíhat ve frontách. Dost pomůže, když něco málo víte o japonské kultuře nebo dokonce zvládnete utrousit pár elementárních japonských slov.