JAK SE ZORIENTOVAT
Co bych tak mohla poradit generaci, která si bez chytrého telefonu pomalu ani sama nesedne na zadek? Bez téhle úžasné věcičky, která přelouská i nápis v čerokézštině, pomůže vám přeložit do místního mongolského dialektu, že jste právě dostali žlučníkový záchvat, a ještě vás to odnaviguje do zapadlé vesnice uprostřed hor a rýžových polí? A přes kterou můžete okamžitě zvěstovat světu, kde právě jste, s kým tam jste, co tam děláte a jak se cítíte?
Nechci malovat čerta na zeď, ale jednoho dne by tahle mašinka mohla zachrčet a zablikat naposledy. Nebo zasípe baterka, kterou jste dostatečně nenakrmili. A ve chvíli, kdy se vám to nejmíň hodí. Třeba, když přistanete v Japonsku. Nebo jste se zrovna ztratili v uličkách Hanoje. Nemluvím teď o osobní zkušenosti, protože mi chytrý telefon byl vnucen jako narozeninový dárek až po návratu z Asie. Tam jsem cestovala se stařičkou Nokiou, bez širokoúhlé obrazovky, bez internetu a jak jsem zjistila v Japonsku, kompletně bez signálu. Občas se mi podařilo chytit wifi přes Wilsona (čtečku), která mi díky klávesnici dovolila napsat i skromný e-mail. Což mi nevadilo. Koneckonců, Marco Polo to bez Mapy.cz taky do Číny utrefil.
V případě, že vás technologie zradily nebo na ně prostě nemáte buňky, rozkoukejte se na větším nádraží nebo ve zde umístěném infocentru, kde narazíte na přehledné mapy města a plány linek metra a vlaků. Já uchrtila asi tři kousky a ty mi bohatě vystačily na všechny výlety po regionu Kansai. Nemluvě o tom, že jeden sešitek obsahoval slevové kupony do kjótských restaurací, půjčoven kimon a jiných atrakcí – já takhle využila slevu na vstup do filmového studia. Takže archaické způsoby orientace nepodceňujte a vyplatí se vám to. A ještě si přivezete suvenýr 🙂
Kdo se dokáže naučit pár primitivních vět v japonštině a k tomu slovíčka vpravo, vlevo, rovně, ztracená, pomoc, může se na jakákoliv orientační šidítka vyfláknout úplně a zapříst hovor s místními, kteří kupodivu nekoušou a přeochotně zmatenému gajdžinovi pomůžou. Při výletu do kopců kolem Kjóta a jezera Biwa se mi to hodilo hned čtyřikrát. Japonsko se bohužel zatím prací Klubu českých turistů neinspirovalo a žádná žlutá, modrá ani červená vás nespasí, když zakufrujete. Takže přemožte ostych a třeba vás ten stařík s výletní hůlkou překvapí, když ze sebe zborcení potem vyloudíte japonskou otázku o více než pěti slovech a on vám odpoví v plynulé angličtině.
CESTA VLAKMO
V Japonsku jsem se většinu času převážela vlakem a v rámci Kjóta metrem. Obyč vozítky, žádnými techno vymoženostmi, které dokážou pomalu lítat. Kvůli tomu, abych se prosvištěla proslulým šinkanzen a viděla okolí jako rozmazanou šmouhu, se mi nechtělo obracet kapsy naruby. On i ten regionální vláček stojí dost a jede mnohem rychleji než naše vlaky, nemluvě o dokonalé čistotě. Takže proč radši neušetřit jeníky na dobrou véču?
Abyste si udělali představu o cenách, já se dennodenně přesouvala z Hirakaty do Kjóta za 350 jeníků, což byla cesta zhruba třiceti kilometrová a třiceti minutová (Moraváci, představte si vzdálenost Brno-Vyškov; Pražáci, vy třeba Velkou Bíteš-Brno). Kjóto-Ósaka, cca dvě hoďky opět pomalejším vlakem (= zastavuje skoro na každé stanici), vychází na 1750 jeníků.
Jestli jste si ze soubojů z MHD a vlaků ve směru Praha-Bratislava zvykli na to, že musíte mít pořádně naostřené lokty, tady je zakryjte rukávy, protože je nebudete potřebovat. Na nástupišti totiž nezmerčíte agresivní chumel a důchodce s hůlkami v pohotovostním režimu, ale zástupy. Nemyslím trychtýřovité zástupy, ale skutečné zástupy, kdy jeden člověk stojí za druhým. Na okraji nástupiště jsou totiž čárami vyznačená místa, kudy se bude nastupovat. Takže kdo dřív přijde, ten dřív mele. To však neznamená, že se chumel neutvoří ve vlaku. Pokud se vám podaří odchytit sedadlo, můžete po chvilce zjistit, že zatímco člověk nad vámi hlasitě posmrkuje a vy máte chuť vrazit mu tampony do obou nosních dírek, z obou stran se k vám blíží hlavy dvou podřimujících dam, které si vás na začátku cesty vytipovaly za polštář. Jeden muž se dokázal poprat i s dřímotou ve stoje. Stál s hlavou svěšenou jako labuť, v ruce svíral tyč a ani moc nechrápal. A nepadal. Nevím, jak to udělal, ale praxe asi dělá mistra.
Ti, kteří si rádi ušetří cestovatelské nervení, si můžou projít stručný návod, jak se přepravovat vlakem nebo metrem. Ti, kteří se to chtějí naučit sami, následující devatero přeskočí.
- Vyberte si stanici, kam byste rádi dojeli. Široká tabule nad automaty vám ráda pomůže.
- Řekněme, že se vám zalíbilo Inari-Fushimi, u kterého je uvedené číslo 380 a pod ním cca poloviční suma. To vyšší je samozřejmě cena lístku pro dospěláka. Pokud chcete koupit dětský lístek, zmáčkněte na automatu čudlík, vedle kterého je malá postavička.
- Natlačte do automatu 380 jeníků a on vás za to odmění lístkem.
- Lístek natlačte do škvíry u turniketu. Nezapomeňte si ho hned zase vzít, až vyjede na druhé straně. NEVYHAZUJTE HO! (A kdybyste náhodou ve vlaku potkali George Clooneyho, ať se vám radši podepíše na břicho.)
- Podle tabulí u jednotlivých kolejí vystopujte vaši destinaci. Nebojte, ze znaků kandži to přeblikne na latinku a angličtinu.
- Když nezazmatkujete, ocitnete se ve správném vlaku. A když po cestě neusnete, dorazíte úspěšně do cíle. Vložte při východu lístek do turniketu. Tentokrát už vám ho zpět nedá a vy budete ochuzeni o památku do deníčku.
- Pokud vám ve vlaku přeskočí a rozhodnete se vyhupsnout dřív, o své peníze nepřijdete. Než vlezete po výstupu do turniketu, přejděte k mašině, která vám „vyrovná cenu“ (Price adjustment) – měli byste tam vložit lístek a automat vám poctivě vysype drobásky.
- Stejnou mašinu musíte poctít svou návštěvou i v opačném případě, že popojedete o pár zastávek dál oproti původnímu plánu. Jako já. Až na to, že v mém případě šlo o úmyslný tah v rámci soukromého výzkumu: „Přečůrej je a ušetři jeníky.“ V Itálii tenhle trik možná funguje, ale když na vás v Japonsku turnikety nabonzují, že jste si zaplatili cestu jen do Inari a vy jste se záhadně ocitli o dvacet zastávek dál, budete se muset tvářit kajícně a zbytek doplatit mašině. Druhou možností je vysoký skok přes turniket a rychlý útěk skrz tunely.
- Taky vás napadla klička u druhého bodu? Jasně, dětský lístek. Jak asi turniket rozpozná, kdo jím skutečně prochází? To byla ta úspěšnější část mého „přečůrávacího výzkumu“ a docela dlouho mi vydávání se za dítě procházelo. Až do chvíle, kdy jsem si na to troufla na poloprázdné stanici. Teprve tam jsem pochopila, že turniket je možná přituplý, ale u něj sedící personál není a dobře pozná, že má procházet dítě a ono je to metr pětasedmdesát přerostlé individuum. Takže jsem byla zastavena a upozorněna, že mám špatný lístek. Přepnula jsem do módu „nablblý, popletený gajdžin“, nahodila zmatený výraz a pak se omluvila a rozdíl v ceně doplatila. Takže když už si to chcete vyzkoušet, jen v případech nejvyšší nouze. Nakonec jsem sama uznala, že si poctiví Japonci takové nefér jednání nezaslouží, a platila plné jízdné (zbylé tři dny :-D).
CESTA AUTMO
Když si porovnám úroveň cestování autem v Japonsku a dejme tomu v Neapoli, tisíckrát raději bych si autoškolu dělala v Japonsku, a to přestože se tu řídí stejným způsobem jako u kamarádů ve Fish&chipslandu – takže nalevo. Minimálně respektují základní pravidla, třeba to, že se s autem nejezdí na červenou, nejezdí se s ním po přechodu pro chodce ani po chodníku. A troubí se opravdu v případech nejvyšší nouze. Soudruzi ve Vietnamu by se mohli ledacos přiučit.
Za celý pobyt jsem si užila jízdu třemi auty. Jedno patřilo kuchařovi Kazu a bylo normální a ojeté. Druhé patřilo jeho staršímu bratrovi Nori, a to bylo panečku fáro jak z eF jedničky. Poslední patřilo jejich nejmladšímu bratrovi (= Bossovi). Podezírám ho, že se o něj částečně dělil s kamarády jakuzáky, protože na okýnkách byly zatahovací záclonky na dálkové ovládání a sedadla vás po stisknutí několika čudlíků začala masírovat. Jako… 😀
Děsně čupr vypadají taxíky. Kdepak, obouchané žluté káry bez taxametrů, které obsluhují upocení řidiči ve vasilech. Nejdřív mi nešlo do hlavy, jak to, že si tu tolik lidí může dovolit vlastní šoféry, když jsem opakovaně viděla projíždět nablýskaná auta s řidičem oháknutým v obleku, rádoby policejní čepici a bílých rukavičkách (!!!). Tomu se říká úroveň.
Ježto mám pud sebezáchovy a zásadně nestopuju, neměla jsem koule na to zkusit tento způsob dopravy ani v Japonsku. Kamarádky dobrovolnice ano – Boss je zavezl na slibnou silnici, kde je během pár minut nabral postarší pán a ještě je pozval na kafe. Podle toho, co říkal Boss, je nabírání stopařů – hlavně bílých gajdžinů – v Japonsku nesmírně populární díky jakési televizní show. Ale taky jedním dechem dodal, že jeden mužský dobrovolník na stejné silnici zůstal stát hodně, hodně dlouho 😀
KDE SLOŽIT HLAVU, KDYŽ JE OUVEJ
Jak už jsem předeslala v jiném článku, můj pobyt byl založený na dobrovolnické činnosti, která se vyplatila už z toho důvodu, že jste si odmakali pár hodin denně a pak měli kam hodit tělo do vodorovné polohy. Poslední tři dny jsem strávila v Kjótu v tom nejlevnějším hostelu a upřímně, takhle levný hostel jsem nenašla ani v Dublinu.
Couchsurfing jsem odpískala hned na začátku, protože chabě vyplněné profily Japonců mě ničím neoslovily a vysvítalo z toho, že bojují s angličtinou.
V záloze jsem měla schovanou i variantu spaní v Manga kissa café, což je taková non stop internetová a komiksová kavárna, kde se dá zcela regulérně přespat. Měli byste dostat svou mini-místnost s počítačem a za osm hodin zaplatit zhruba 2000 jeníků (míň, pokud toho moc nenaspíte). Bohužel v praxi jsem nemohla ověřit, jak to funguje. Do jedné takové manga kissa jsem vlezla, abych si konečně mohla užít výdobytků civilizace (= internet). Obsluhující klučina vypadal, že se buď rozpláče, nebo zaleze pod stůl, když jsem na něj spustila anglicky. Tak jsem ho dál netrápila 🙂
Pokud netrpíte klaustrofobií, poslouží vám kapsulový hotel, kde si za noc účtují 2000-4000 jeníků. Prý ho původně využívali unavení byznysmeni, kteří pracovali do noci a ujel jim poslední vlak. Nebo společensky unavení byznysmeni, kteří se v podroušeném stavu báli předstoupit před svou manželku 😀