Thajsko bylo první zemí v jihovýchodní Asii (a diplomaticky řečeno méně vyspělém světě), kterou jsem navštívila. Trvalo mi hodnou dobu, než jsem překonala kulturní, potravinový a hygienický šok, což dávám za vinu především Japonsku, ze kterého jsem přicestovala. Pokud vás někde měsíc rozmazlují až laboratorní úrovní hygieny, kdy i pokladní v supermarketu nosí roušky, nemluvě o vlacích, které jezdí na sekundu přesně, nevzpamatujete se jako mávnutím kouzelného proutku.
TRŽNICE S JÍDLEM
O Thajcích se trefně traduje, že v jednom kuse jí a vaří. Což si sami ověříte, jakmile se dostanete na stopu thajské tržnici, kde si můžete koupit úplně, ale úplně C-O-K-O-L-I-V. A tohle vágní cokoliv vás vyjde děsně L-E-V-N-Ě. Jen buďte připravení (zvláště vy, drazí cestovatelští zelenáči a bažanti), že thajské tržnice jsou specifické. Jejich vůně a rytmus jsou specifické. A především jídlo je specifické, někdy se dokonce ještě hýbe.
K mému prvnímu střetu s tržnicí došlo neplánovaně a překvapivě rychle.
Moje letadlo z Osaky dosedlo na rampu letiště Don Mueang v Bangkoku před půlnocí. A co teď? První půlhodinu jsem se zabavila popíjením nejdražšího banánovo-mangového smoothie v historii výroby smoothie. Do čtyř jsem se pokoušela spát na sedátkách. Od čtyř do pěti jsem courala po letišti a žasla, protože všichni spali. U pasažérů je to pochopitelné, ale slečna ve směnárně? Nebo sekurtiťák, který se fikaně schoval za svou přepážku a podřimoval s čelem obtištěným na stole?
Naštěstí paní na informacích únavě odolala, takže jsem se z ní pokusila vytáhnout, jak se teď ráno dostat do tři hodiny vzdáleného města Kanchanaburi za nejnižší cenu (v překladu – žádné taxi, tuktuk ani podobné vylomeniny). Slečna se mi pokusila pomoci. Po pěti minutách jsem si uvědomila, že na mě nemluví thajsky, ale anglicky, nebo něčím na ten způsob. Bylo vidět, že nemá nejmenší tušení, ale já dobře věděla, že z nádraží Thonburi v Bangkoku jezdí do Kanchanaburi přímý vlak. Slečna mi vytrvale tvrdila, že jinak než taxíkem to teď do centra Bangkoku nepůjde. Hm. To bych se na to podívala. (Představte si nesmlouvavý záblesk v očích, tvrďácké vyhrnutí rukávů a prokřupnutí kloubů na prstech.)
A tak jsem se vydala do venkovního dusna, následujíc obrázek autobusu a graffiti lebky Mickey Mouse, a sestoupila na úzký pás oddělující dvě několikaproudové silnice. Jízdní řád? Haha. Vy snad nemáte rádi dobrodružství? Naskočila jsem na první autobus, který přijel, a ujistila se u cestujících, že to navštíví hlavní vlakové nádraží.
Brzy jsem se začala modlit ke všem japonským bohům, které jsem si byla v pět hodin ráno schopná vybavit, protože tohle nebylo cestování, ale neoficiální sebevražedná mise. Řidič po nikom nechtěl peníze, což myslím bylo jenom fér, protože autobus se nepříčetně řítil, občas nadskakoval a nabíral pasažéry za decentního přišlápnutí brzd. K dokonalosti chyběly snad už jen klece s kuřaty.
O půl hodiny a pár set šedivých vlasů později vyklopil řidič nás nejvytrvalejší na vlakovém nádraží. Ještě nebylo vyhráno, protože tu chyběla jedna podstatná věc – vlaky. Nebo alespoň někdo, kdo by mi uměl poradit a nekoukal na mě jak vyoraná myš. Vzdala jsem to a snížila se k taxi. Musím být tvrdý vyjednávač a nedat najevo, že jsem turistickej zelenáč, běželo mi hlavou, abych vzápětí udělala něco, co mě okamžitě prozradilo a degradovalo na zelenáče č. 1 – vydala jsem smlouvat za taxikářem bez taxametru. Bez větší námahy mě s bodrým úsměvem očesal o 250 báhtíků, ale zkuste používat selský rozum, když jste ještě ani pořádně neposnídali.
Pokud nemáte na vybranou a musíte si vzít taxi, vyberte si jen ten s taxametrem a snažte se při smlouvání nevypadat jako ztracené zvířátko, ale spíš trochu jako: „Byla-jsem-v-Thajsku-milionkrát-tak-se-mě-ty-chytráku-nepokoušej-přečůrat-kapišto?“
Když mě řidič vyložil na nádraží Thonburi, moje chmury z předraženého svozu byly ty tam, protože jsem se ocitla na obří tržnici, která musela být otevřená určitě už od pěti. P. S. Měla jsem HLAD.
Úplně první věc, která zacloumala mými smysly, bylo ve vzduchu visící intenzivní aroma. Všimněte si, že nepoužívám slovo vůně nebo smrad, ačkoliv jsem se většinu času klonila spíš k druhému. Kdo stojí o detaily, představte si směsku zasmrádlé rýže, syrového masa, fermentovaných ryb, koriandru, citronové trávy, potu a špíny.
Poté, co jsem se stala svědkem nechlazeného masa a mořské havěti volně ložených na stolech, když se rtuť už sápala na třicet stupňů, přísahala jsem sobě a celé plejádě šintó bohů, že nic bílkovinového nerostlinného původu do konce pobytu v Thajsku nepozřu – nebo ještě lépe, až do konce života. A neválely se tam jenom syrové proteiny. Mezi nimi se občas našla i spící kočka nebo hlava dřímajícího thajského trhovce. (Co to tu u všech všudy mají za spavou nemoc? Že by nedostatek müsli k snídani?)
Navzdory prvnímu silnému dojmu jsem vydržela tržnici křižovat sem a tam celou hodinu, čímž otupěly čichové buňky, a zaměřila svou sondu na vegetariánské zboží, především ovoce a laskominy. Trhovci se očividně dobře bavili, protože v šest hodin ráno se tu ocitne málokterý turista, který má nazrzlé kudrnaté vlasy, Krakena na zádech, pytle pod očima, tváří se jako uštvané, zatoulané zvířátko a zoufale potí drahé mangovo-banánové smoothie.
Po tomto zevrubném průzkumu jsem měla jasno, na čem budu přežívat několik dalších dnů – na pidi banánech. Za kilo opustí vaši šrajtofli pouhopouhých 10-20 bahtíků. Ale co je nejdůležitější, chutnají fantasticky slaďoučce, padnou do kapsy a jsou dodávány v přírodním hygienickém žlutém balení.
S pidi banány nikdy nešlápnete vedle.
Objevila jsem také stánek s thajskými sladkostmi, které byly rovněž zabalené (= bezpečné), a zakoupila velký, červeně potetovaný koláček velikosti spojených ukazováků a palců za 10 bahtíků. Brzy se stal plnohodnotnou náhradou za čokoládu.
O zhruba týden později a pár set kilometrů na sever od Bangkoku jsem narazila i na stánky prodávající živé želvičky, které se smutně potácely v lavoru, živé žabičky přivázané za nohy do jakési žabí kytice a ne tak docela živý hmyz. Musela jsem si opakovat tichou mantru: Respektuj jejich kulturu, jinak bych skoupila všechny žabky a želvy a vypustila je v nejbližší džungli, zpívajíc přitom něco jako: „Utíkej, dokud máš tu sílu“.
Ačkoliv jsem v pohodlí domova plánovala, že v Thajsku okusím pražené cvrčky, kokosové červy a další lahůdky, neochutnala jsem ani nožičku. Ne proto, že bych byla zbabělec (předtím už jsem pozřela živočichy s více než čtyřma očima a šesti nohami), ale v tu chvíli mi jich zkrátka přišlo líto. Pokud vás ale hmyzí hody lákají, rozhodně to nevypadalo nechutně, spíš pálivě a chrumkavě.
Na trzích seženete i oběd a večeři. Teda ne zrovna kokosovou rýži s mangem a Pad Thai, ale spíš různé gulášoidní směsi nebo špízy. Představte si to třeba tak, že thajské babičky vyrazí do ulic s něčím, co obyčejně připravují vnoučatům na večeři. Na některých trzích najdete takové papu už ráno, ale my Evropani jsme holt cháska zmlsaná a grilované kuřátko v pálivé omajdě nám na snídani nevoní. Dá se to ale pořídit na pozdější požití, ale tady opatrně, protože vám to nejspíš zabalí do igeliťáku. A je nám jasné, co udělá takový igelitový sáček v tašce, ve které neseme peněženku, mobil, foťák a další životně důležitá cimprlata?
Praskne.
