BAZARY A TRHY S NEJEDÝM ZBOŽÍM
V Chiang Mai jsem měla po Japonsku opět možnost si vyzkoušet, jak se odesílá dvoukilový balík do ČR vzdálené několik časových pásem a kultur. Proč?
Protože věc zvaná „noční bazar“, trh Warorot a „Sunday walking street“ v Chiang Mai.
K nočnímu bazaru je asi zbytečné cokoliv dodávat. Odbývá se po západu slunce vně hlavní čtvercové centrum, ale na místo se v pohodě transportujete pěšmo. Bazar je rozložený v jedné dlouhatánské ulici, stánky střídají kamenné obchody, kamenné obchody zastřešené pasáže a ty ústí do hogofogo restaurací a barů. S prázdnou odsud neodejdete ani omylem. Kdybych při sobě měla kufr (150 cm x 100 cm x 40 cm) a věděla, že se za dva dny vracím domů, měla bych problém ho dovřít. Takhle jsem musela oplakat svítícÍ koule a spokojit se s mangovou zmrzlinou, dvěma šatičkami, plátěnou taškou a zaručeně stoprocentními Ray Bany (pořád myslím, že jsem je mohla usmlouvat za míň než 200 bahtíků).
Milovníky umění bych upozornila na jednu pasáž, která se z bazarové ulice svažuje mírně do podzemí a kterou okupují výhradně umělci. Někteří se smilovali a kromě obrazů prodávají i pohlednice svých děl. Přece jen peněženka i zavazadlo si mnohem lépe poradí s deseti pohledy než s deseti rozměrnými plátny.
Trh Warorot je od nočního bazaru co by kamenem dohodil. Tady je ale lepší rozhlédnout se během dne. Čekají tu na vás stánky s oblečením, thajským fastfoodem i klasická tržnice s ovocem a zeleninou. Právě tady seženete utrápené želvičky nebo pražené cvrčky a další vícenohé a víceoké živočichy. Já si odtud odnesla takové ty klasické plandavé černobílé kalhoty se slony za 100 bahtíků. V Evropě fungují jako poznávací znamení mezi těmi, kteří Thajsko navštívili, protože bez nich se Thajsko zkrátka neopouští.
A konečně Sunday walking street. Z názvu poznáte, že je lepší se zdržet přes víkend, protože v podvečer každou neděli (a mám neblahé tušení, že i v sobotu) se v centru na ulici Rachadamnoen a hlavní ulici vedoucí od monumentu Tří králů objeví mega bazar, proti kterému je noční bazar nic. S nesmírnou radostí jsem tu našla kornoutky s tetovací hennou a jednoho usměvavého umělce Chumpola Taksapornchai, jehož dílka byla nádherně hřejivá a připadala mi strašně povědomá. Protože mluvil plynule anglicky, zašprechtili jsme si, několikrát totiž navštívil Prahu a oblasti kolem ní. Vybrakovala jsem mu stojany s pohlednicemi a po návratu do ČR zjistila, proč mi jeho styl připadal tak povědomý. Doma na nástěnce jsem měla připíchnuté dva pohledy, které jsem si tak před deseti lety koupila v nějakém brněnském krámku s orientálním zbožím. Kdyby mi tehdy někdo předpověděl, že se jednoho dne potkám s jejich autorem na opačné straně světa a budeme klábosit o matičce Praze, asi bych si zaťukala prstem na čelo.
POJÍZDNÉ STÁNKY
Představte si takový ten pojízdný stánek Coffee to GO. A teď si odmyslete kávu a hipsterskou obsluhu a místo nich tam postavte potícího se Thajce a několik hrnců naplněných pálivými i nepálivými něcojakoguláši, polévkami a jinými hotovými pokrmy. Pokud jste na tom dobře, rozestavte kolem pár plastových stolů a židliček a vytiskněte jídelní lístky. Pokud jste na tom ještě líp, zatavte jídelní lístky do plastu.
V Chiang Mai se vždy navečer vyrojili právě tito stánkaři, u kterých jste dostali svou porci za 30-50 bahtíků prakticky okamžitě. Já skoro vždy zakotvila v blízkosti mého hostelu, vedle trhu Chang Puak, kde si člověk mohl hodit sedinku do plastu a vyměnit si dojmy s cestovateli z přilehlých hostelů. A při odchodu ignorovat nějakou tu prchající krysu, která se poblíž ládovala odpadky.
RESTAURACE A BUFETY
Pokud jste nároční a rádi obědváte v klidu a pohodě, máte na výběr z několika možností. Třeba si vyhlédnout tu nejluxusněji vypadající restauraci s klimatizací, která srazí okolní teplotu o dvacet stupňů, a vychutnat si společnost humrově červených německých a britských turistů. Nebo zaplout do restaurace podávající italskou pastu a pizzu a pro změnu si užít společnost italské komunity, pro kterou je Pad Thai jen ubohá asijská variace na tagliatelle.
Nebo buďte chytří. Najděte si cenově příznivou restauraci nebo bufet, které poznáte třeba už podle toho, že nemají jídelní lístek vázaný v kožených deskách a obsluha nenosí kravatu. Já občas ráda zašla do bufetu. Člověk se schová ve stínu, uvelebí se na lavici nebo plastové židli a v jídelním lístku si jídlo cíleně vybere. (A nedostane to, co ten večer ukuchtila thajská babička ze zásob ve spíži.)
7-ELEVEN, ZACHRÁNCE DÁMY V NESNÁZÍCH
Tenhle nonstop si stihl získat mé sympatie už v Japonsku a v Thajsku pilně pokračoval v načaté práci. Opět byl snadno k zastihnutí kdekoliv a téměř kdykoliv (tentokrát však nefungoval v nepřetržitém provozu). Dá se tu sehnat balená voda, rostlinná mléka, drobné snacky, briošky, hotová jídla a dokonce onigiri! Jedno lososové jsem si z nostalgie koupila, zavřela oči a představovala jsem si, že jsem zpátky v Japonsku, kde všechno funguje a dává smysl.
Přítomnost kvazi-nonstopu mi posloužila zejména na Koh Changu, kde tržnice jaksi chyběla a ceny byly o něco nadsazené, za což se jednoho dne budou zodpovídat ruští turisté obléhající ostrov ze všech světových stran.
NE TAK SUPER SUPERMARKET
Během tří týdnů jsem potkala přesně dva supermarkety. Jeden thajský v Kanchanaburi a Tesco v Chiang Mai. Nejzákladnější potraviny a nápoje v nich seženete, ale police většinou smutně zejí prázdnotou. Jediná vzrušující záležitost, na kterou jsem v nich narazila, byl repelent (bojíme se malárie, že), sušenky s kuřecí a krevetovou příchutí (na ty jsem fakt koule neměla) a instantní zázvorový nápoj a sirup proti kašli (aneb klimatizace je zlo).