Když jsem se rozhodovala, jestli si můžu dovolit měsíční cestování po Japonsku, nebo to mám radši odpískat a vyjet na víkend do Průhonic, postrádala jsem dost zásadní informace. Především to, o kolik by mě mohlo očesat každodenní stravování a pořizování nejrůznějších serepetiček denní potřeby. To aby si člověk mohl s předstihem vytvořit dostatečné tukové zásoby na celý pobyt. Případně nakoupil nejnutnější výbavu za levný peníz v ČR.
Málem bych zapomněla – berete si s sebou jen příruční zavazadlo, protože jste škrti a navíc se vám s kufry nechce tahat. Ještě něco? Jo, pár letadel, kterými se budete další měsíc přepravovat po jihovýchodní Asii, si vymyslelo váhový limit na příruční zavazadla 7 kg. Já vím, sedm kilo na dva měsíce cestování není žádná výhra. Což dost komplikuje i fakt, že v Japonsku bude v říjnu malinko jiné počasí než v listopadu v Thajsku a ve Vietnamu. A do ČR se vracíte v prosinci, takže jen s žabkami a plážovým oblečením nevystačíte. A samozřejmě nemíníte ani jednu zemi opustit bez dostatečného množství pohlednic, jídelních hůlek a hader.
Pokud nehodláte rabovat butiky na hlavních třídách nebo se denně stravovat v restauracích, kde musíte během šesti chodů použít vidličky minimálně čtyř různých velikostí, slibuji, že neutratíte více než u nás. Nebo v Albánii. Protože jak jste možná už zjistili sami, důchodci žijí v každé zemi na světě.
Uváděné ceny jsou orientační a platí pro Kjóto a oblast Kansai, můžou se tedy lišit od cen na venkově, v Tokiu, na Okinawě a Králičím ostrově.
TRHY
Nemohla jsem prostě vynechat slavný kjótský trh Nišiki, o kterém jsem v ČR snila během studených nocí a pošmourných dní. Jaké bylo mé překvapení, když se z tržnice, která v mých představách zabírala plochu fotbalového stadionu, vyklubala dlouhatánská úzká ulička. Seženete tu především konzumovatelné lokální produkty, žádné vietnamské pangase a hispánské jahody. Drtivě převažují rybky a mořské potvůrky, o zbytek prodejních míst se dělí zelináři, ovocnáři, cukráři a řasaři.
Mně jako škudlivé cestovatelce z post-socialistické země připadal trh dost hogofogo a ceny přemrštěné. Navíc mi po chvilce začaly lézt na nervy davy turistů, kteří se kolem stánků sunuli tempem lenochoda probuzeného po týdenní siestě. Nicméně je prima si uličku projít, mrknout se, zdokumentovat a případně okoštovat, nabízí-li vzorky k ochutnání. Uděláte si tak představu, co si později koupíte levněji jinde, třeba v supá nebo daiso.
ZASTŘEŠENÉ NÁKUPNÍ PASÁŽE
Pamatuju si, jak mi v Bologni připadaly geniální jejich všudypřítomné portici, stylově zastřešené chodníky, díky kterým si neurousáte svého Armaniho nebo Versace, když se spustí lijavec. Japonci tenhle nápad obšlahli a vytvořili obří nákupní pasáže shromažďující suvenýrové krámky, drogerie, restaurace i daiso. Takovou pasáží jsem poprvé prolézala v Himedži a dokonce se našla i v takovém prdelákově jako Iga. V Kjótu jsou takto zastřešené dvě nekonečné ulice vedle sebe a snadno se v nich ztratíte, pokud si neurčíte orientační body. Naleznete je snadno – ze všeho nejdřív detekujte Nišiki market. Projděte celou uličkou ve směru k řece, protože ústí právě do nákupních pasáží, které jsou na něj kolmé.
BUFETY A BARY
Abyste ušetřili a zároveň utišili řvoucí žaludek, nemusíte vymetat zaplivané bufáče na předměstí Kjóta. Nemluvě o tom, že byste sotva kde v Japonsku narazili na lokál s mastnými fleky na ubrusech, nad nímž se vznáší roj pivachtivých much. Místo toho nastavte svůj radar na nevyfintěné kantýny servírující udon nebo bary s ramen. Prostý udon (nudle + vývar) vysomrujete za 280-300 jeníků a nejlevnější ramen jsem sehnala za 400 jeníků, což jednou za čas ustojí i peněženka post-studentky z post-socialistické země. Příležitostně se můžete zakousnout do řízku tonkacu za 500-600 jeníků, ale tady už se vytrácí potěšení ze srkání polívky.
SUPER „SUPÁ“
Japonské supá, neboli supermarkety, se vám možná budou hůře hledat, ale podle mého je to nejlepší způsob, jak v Japonsku přežít déle než týden, a přitom ochutnat skoro všechno, co japonská gastronomie nabízí. Dávejte si jen majzla, do kterého lezete, protože pár supá si hraje na dost nóbl štajl. V těch levnějších možná seženete jídlo, se kterým si nepořídíte selfíčko a nekoupíte ho babičce k narozeninám, zato zachrání váš žaludek i peněženku.
Na první návštěvu supá jsem se třepala nedočkavostí. A ještě větší bžunda byla prozkoumávat ho s ostatními dobrovolnicemi, komentovat jednotlivé položky a hihňat se u toho jak třináctiletí hormoni.
Pojmenovat ovoce a zeleninu zvládnete hned napoprvé. Na to umět odlišit tekuté mýdlo od kelímku jogurtu už budete potřebovat cvik a párkrát holt šlápnout vedle. (Jo táák, vy jste mysleli, že popisky budou v Japonsku tak nějak automaticky i v angličtině? Myslíte, že bych pak v supá trávila tolik času?) Popisky výrobků obstarává výhradně abeceda hiragana a katakana, znaky kandži (pro neznalé, to jsou takové ty chuchvalce dvou až padesáti čar, které mají dva až padesát významů), nebo kombinace obojího.
Takže… jak se co nejrychleji zorientovat v supá, pokud nemáte v úmyslu absolvovat dvouměsíční rychlokurz japonštiny? Má rada je prostá:
Sledujte cedulky upozorňující na zlevněné zboží. To jsou ty žluté.
Doporučuji chodit do supá večer před zavíračkou, protože hodně potravin, po kterých prahnete, jsou levnější až o 30 %. Především se to týká těch, u kterých Japonci chtějí, aby byly co nejčerstvější – třeba ryby, mořská havěť nebo balíčky se sašimi (plátky syrových ryb) a suši. A ježto jsem rybožrout, těchto akcí jsem využila hojně. Jeníky jsem rozkutálela třebas za tygří krevety, sépie, lososa, tuňáka a další potvůrky, jejichž jména byla bohužel zašifrována v kandži. Cena byla směšně nízká. Například za 300 g lososa mě ostrouhali o 250 jeníků. Čerstvý tuňák si v našich podmínkách v ničem nezadá s kaviárem a z kapsy vám vytáhne kolem 60 káčat za 100g. V Japonsku jsem 60 káčat vydala za téměř trojnásobné množství a hrdě vyvěsila obrázek mé syrové večeře na eFBí, čímž jsem si nadělala mezi mými vegetariánskými kamarády spoustu nepřátel.
Jen kvůli zlevněnému tuňoušovi jsem nesáhla po krabičce suši, taktéž o třicet procent levnější. Musela jsem si připomínat, že večeři už jsem si obstarala a nevládnu čtyřmi žaludky jako kráva. Nicméně byl to boj, protože těch levných krabiček s všelijak nakombinovanými maki (klasické rolky), california (maki naruby), nigiri (havěť plácnutá na rýži) a sašimi se tam hemžilo HODNĚ. Ale ani normální cena váš rozpočet neknockoutuje. Třeba za 600 jeníků se najedí dva nepříliš hladoví lidé, určitě však ne dva lidé s běžným českým apetýtem. Na košt vám postačí vysolit za menší krabičku zhruba 300 jeníků.
V neposlední řadě si v ovoci a zelenině račte povšimnout košíků s mírně unavenými plody. On ten banán chutná dobře, i když je flekatý jako žirafa. A o to víc, když je za polovinu.
