ČISTOTA JE PŮL ZDRAVÍ (A CELÝ JAPONEC)
Japonsko spolehlivě vymaže vaše otřesné vzpomínky na loňskou dovču, kdy jste se ztratili v zapadlých neapolských uličkách a deset minut nedýchali a modrali ve tváři kvůli horám odpadků.
Čistota je zakotvená už v samotném japonském náboženství, šintoismu. Lidé se před vstupem do šintó chrámů rituálně očišťují od hříchů kegare, a to omýváním rukou ve speciální nádrži s vodou a vyplachováním úst bambusovými šufánky. Zavítáte-li do restaurace, mimo hůlek a příboru pro gajdžiny nebude na stole chybět ani srolovaný ručník navlhčený horkou vodou, kterým si otřete ruce a obličej. V nonstopech vám k fastfoodu alespoň přiloží balený vlhčený ubrousek.
Samozřejmostí je zouvání bot při vstupu do domu nebo do chrámu (schválně jestli podle obrázku poznáte, čí boty patří gajdžinům). Doma na vás může před onou místností čekat speciální pár papučí, do kterých se před jejím použitím musíte přezout. A když už je řeč o oné místnosti…
Během návštěvy japonské rodiny jsme se s kamarádkou musely ovládat, abychom pod nejpitomějšími záminkami pořád nechodily na jejich záchod. Při otevření dveří se totiž automaticky rozsvítilo světlo a záchod – spíš podobný sedadlu v americkém raketoplánu 22. století – se celý rozzářil, prkýnko se odklopilo a mísa se před použítím i po něm automaticky opláchla. Člověk by skoro čekal ohňostroj a kanonádu. A nevěřili byste, jak rychle si zvyknete na vyhřívaná sedátka 😛
KULT ROZTOMILOSTI
„Kawaííí!“ To v Japonsku brzy uslyšíte ze všech stran. Vinu dávejte jen a jen vaší plyšové cestovní Ofci, kterou už pět minut aranžujete vedle misky s udonem, abyste ji vyfotili z nejlepšího úhlu, a vaše okolí její přituplý pohled považuje za ukrutně roztomilý.
Japonci se děsně rádi rozplývají nad takovými věcmi, které my běžně komentujeme slovy: „Jéé, to je roztomilý.“ Nebo: „To je miloučký.“ Nebo (dostoupí-li naše rozněžnělost vrcholu): „To je ale mucinky muc / kutíšek / tutínek / ňuňoušek / dudýnek.“ V češtině dobře zafunguje jakékoliv rozšišlané slovo. V japonštině vystačíte s všezahrnujícím výrazem kawaii („roztomilý“).
Jakmile se trochu rozkoukáte, kawaii začnete používat se stejnou četností jako arigató. Kawaii budou maličké Japonky s drobnými porcelánovými obličeji, činčilíma očima a poprsím, které na sebe nepřitahuje zbytečně pozornost. Náš kynutý jahodový knedlík jste asi nikdy nevnímali jako něco extra roztomilého. Ale co takový pařený knedlík mandžú stylizovaný do podoby kawaii králíčka s kawaii ouškama a kawaii čumáčkem? Děti jsou samozřejmě kawaii za všech okolností, a to i v případě, že visí hlavou dolů s nohama zaháknutýma za křišťálový lustr nebo kolem sebe metají zmrzlinu.
KULT PODIVNOSTI
Tomuhle fenoménu jsem ještě nepřišla na kloub. Hodně věcí pod šikovnýma japonskýma ručičkama zmutuje v něco, co se prostě ocitá daleko za hranicí roztomilosti, humoru a dobrého vkusu. Třeba reklamy. Koukněte na YouTube a pochopíte. Nebo spíš nepochopíte. Proč musí mít všechny neživé objekty obličeje, zpívat a tancovat?
Další kapitolou jsou hračky. Jako pardon, ale kdo by chtěl mít na klíčích přívěšek byznysmena jedoucího na toastovém chlebu?! Nebo cokoliv s motivem tancujícího žloutku? Je s podivem, že si děti s takovými podněty dokážou zachovat pevné duševní zdraví až do dospělosti. A pak se změní v někoho, jako je Kazu.
